Já nejsem ona - Muž mnoha tváří (22.)

Bavili se jako by byli v nějaké putyce. Kdo ví, jestli už v nějaké předtím nebyli. 

Ostatní hosté se po nich neustále ohlíželi a někteří z nich se je dokonce pokoušeli upozornit, že tu nejsou sami, a k nim patřil i Michael, který byl u jejich stolu a slušně je požádal, aby byli laskavě ticho, což zabralo bohužel jen na chvíli.

 

„Pánové, o něco jsem vás prosil!“ křikl právě Michael a mířil opět k nim, ale tentokrát byl jeho klid tatam. Anna mu sice neviděla dobře do obličeje, ale stačil jí postoj těla a rázné kroky. 

 „Au, to ne!“ tiše zaklela. Rychle položila hrnek, který doteď držela v ruce, a téměř bez rozmyslu čapla hůl.

„No tak, pánové, to by snad stačilo, ne? Tady nejsme hospodě!“ Přešla ke stolu, kde už nyní stál i Michael a právě něco šeptal muži s holou hlavou. 

Srdce se jí na jeden úder téměř zastavilo, když se na ni ten muž podíval tím pohledem. 

„Hele, kámo, to je šťabajzna!“ Vyhrkl muž vedle něho, který vypadal nejvíc opile. ‚‚Tu tak dostat do…“ Ať chtěl chlapík říct cokoli, neměl šanci.

Prásk! Ozvalo se krámkem a v tu ránu bylo ticho jako v hrobě. 

*

 

 

„Budeš to mít nateklé, ale rána to byla pěkná. Div ten obejda nespadl ze židle,“ hlesl Michael, který ji nyní na ruce držel led.

„Kdy se z tebe stál násilnický typ, hmm?“  

„Časy se mění, bohužel,“ zavrčela mu na to odpovědí, ale ve skutečnosti se ptala sama sebe: Kde se to v ní vzalo?

Může za to snad ten vztek neznámého původu? No dobře, důvod to mělo, ale ona neměla přece právo dát tomu muži pěstí mezi oči. Vždyť on dohromady nic neřekl nebo alespoň ne tak, aby mu jednu za to natáhla. Tak proč co se stalo?

„Kdybys nezasáhla ty, udělal bych to já a možná by dopadl daleko hůř,“ řekl a přitom jí na ruku přitiskl bavlněný černý kapesník, ve kterém byly zabalené kousky ledu.

„Proč si mě nenechala, abych to s nimi vyřídil?“ pokračoval, aniž by přestal sledovat jeji ruku.

Nastalo ticho, ve kterém Anna doufala, že to nějaký host přeruší, protože jinak nevěděla, co si počít. Přece mu nemohla říct, že jí ruply z toho všeho nervy. Považoval by jí za hotového blázna.

Ne, to nemohla.

 

Ticho stále přetrvávalo. Změnilo se jen to, že, už Michael nesledoval ruku ale jí. Díval se, jako kdyby všechno chápal, ale zároveň mu toho spoustu ještě unikalo.       

‚‚MělI bychom jít pracovat a také bys měl zkontrolovat malou,“ řekla a osvobodila ruku s jeho sevření.

Následovně se s pomocí hole zvedla. Snažila se nevnímat bolest v ruce. Tak strašně si zase přála utéct, nebo alespoň rozum jí teď poněkud hlasitě radil, ale srdce, které jí silně bušilo od chvíle, co se Michael dotýkal její ruky, bylo striktně proti. „Děkuju a pokud to půjde, měli byste jít,“ pokračovala a doufala pevným hlasem.

Chtěla odejít od stolu a jít zpět k pultu, aniž by měla v úmyslu se na něj dál dívat.   

 

„Nemám tě tu v plánu nechat a odejít.“ Michaelův tón byl nekompromisní a tak najednou jiný než byla zvyklá.

Nebudeme si lhát, zaskočilo jí to. Rychle po něm bleskla pohledem. Seděl na židli, nic neříkajícím obličejem, a ruce složené na hrudi.

Měla bych ti začít říkat Muž mnoha tváří, pomyslela si Anna, ale nahlas řekla…