Dohoda s nepřítelem - Louže (19.)

Nějak pořád zapomínal, že jsme rozvedení. Pocit vlastnictví ho ne a ne opustit. Dost mi to vadilo, ale neměla jsem kam jít. K mámě prostě ne. Ze zoufalství jsem si dokonce podala inzerát do seznamky, ale to byl děs hrůza. Dost brzy jsem pochopila, že tudy cesta nevede a poslušně se smířila se situací. A tak jsme si dál hráli na fungující rodinu.

 

Byly chvíle, kdy si mou bezmocnost vyloženě užíval. Jako kdyby se mi vysmíval. Čím víc byl náš vztah v háji, o to víc mi vyznával lásku. Pokrytectví, které jsem mu nevěřila a přivádělo mě k šílenství. Ale o tom později.

 

Zhruba v té době zavřeli jeho oblíbenou sídlištní hospodu. Rozlučka byla ve velkém stylu. Dopíjely se zásoby, tančilo se po stolech a objednanou travesti show zakončila až k ránu spanilá jízda na těžkých strojích přímo v restauraci. Skončilo tak jedno z období našeho mladého sídliště.

 

Musím uznat, že na tuhle část docela ráda vzpomínám. Scházela se tu dobrá parta a nikde už to nebylo tak lidsky živočišné. Část osazenstva přesídlila do poněkud luxusnějšího zařízení vedlejšího sídliště. Bylo to sice o kus dál, ale ne zas tak moc, aby se to nedalo absolvovat příjemnou procházkou.

 

A protože jsme měli psa, jezdilo se víc do přírody. Brdské lesy se rozprostíraly i v okolí naší chaty. Už jsem psala, že zde byla příjemná hospůdka na místním koupališti, kolem kterého jsme vyráželi na houby. Bylo tam opravdu nádherně a měli tu výborné pivo. Nejsem kdovíjaký pivař, ale když už si pivo dám, chci si pochutnat. A tady mi chutnala i ta nádherně hustá, téměř smetanová pěna.

 

Tohle pivčo samozřejmě chutnalo i jemu. Nebyl línej chodit, jak často a rád říkával, a tak chodil a chodil. Jakože se psem. Tak často venčené zvíře jen tak někdo neměl. Prostě poctivec. Když jsme pak šli do lesa, nemohlo to nebohé zvíře pochopit, proč nezahýbáme do areálu koupaliště. Nechtěně tak na páníčka prásknul, že ty jeho procházky mají i jiný účel.

 

Ona s tím naším chlupáčkem vůbec byla legrace. Jezevčíci jsou totiž vyhlášení lovci a norníci. Jednou jsme taky takhle vyrazili na houby. Prošli kolem inkriminovaného místa, zamávali místním přátelům zrzavého moku a pokračovali dál. Bylo sice po dešti, ale sluníčko už zase pražilo jako o život. Na cestě jsme se museli vyhýbat spoustě hlubokých, bahnitých louží. Takové ty správně uleželé.

 

Jenže pes je pes a v lese je spousta pachů, které voněly a lákaly. Samozřejmě nám zdrhnul. Nereagoval na nic. Sedli jsme si tedy v blízkosti jedné z louží a čekali, až se ten náš lovec dostatečně unaví a rozhodne se vrátit. Chvíli jsme ho viděli v dáli nalevo, pak zas napravo. Po hodině se konečně objevil. Ve tváři strhané rysy, lehce mongoloidní výraz, jazyk vyplazený k zemi a sotva šel. Nás si téměř nevšimnul a namířil si to rovnou k louži. Jak dlouhý, tak široký se do ní natáhl. Bahno téměř do půli těla a s naprosto blaženým výrazem si užíval bahení lázně.

 

Když se v té břečce dostatečně vyráchal, a vzal to opravdu z gruntu, podíval se na nás, jako by chtěl říct: „Tak co? Jdeme, ne? Na co čekáte?“ Smrděl na sto honů, ale evidentně mu to nijak nevadilo. Na chatě jsme ho chudáka museli vzít hadicí. Nadšený z toho zrovna nebyl, ale co se dalo dělat.

 

 

 

17. Promiň – Náš vztah byl prostě ode zdi ke zdi. Vím, že si za to můžu sama. Vůbec se za to na tebe nezlobím. Koncovky mi nikdy nešly, a tak jsme se vzájemně trápili, místo toho, abychom šli od sebe. Chvíle se psem však byly fajn. Milovali jsme ho. Všichni. V podstatě nás stmeloval, pomáhal řešit problémy a léčil duši. Jen ten výsměch sis mohl odpustit. Byli jsme rozvedení. Asi jsem ti to měla líp vysvětlit, jenže já se radši schovávala ve své ulitě a v duchu sama sebe přesvědčovala, že to jednou bude dobrý. Blbost.