Kafemlejnek (1.)

Nebe se odělo barvami duhy

Něžný vánek se dotkl rozkvetlé třešně

A dvůr je rázem jako po svatbě

Plný jemných bílých plátků

Pro štěstí

A lásku

Déšť šeptá tulipánům

Milostná tajná přání

A ti hrdí elegáni

Rudnou ve tvářích

V lehkém pousmání

Je ticho.

Jen někde v dálce

Štěkají psi.

A kos na mém parapetu

Zkouší vyzpívat

Všechny smutky světa.

 

 

Kafemlejnek

 

Tenkrát mi bylo necelých čtrnáct let. Počasí se toho roku na Velikonoce příliš

nevydařilo. Seděly jsme na Velký pátek s Milenou v mém pokoji u babičky, poslouchaly kapky deště bubnující na okenní římsu a se smíchem vzpomínaly, jak jsme jako malé chodily „pro poklad“ k nejvyšší skále. Touha poznávat tajemné nás ještě neopustila. Vydaly jsme se tedy v tom ponurém velkopátečním odpoledni na půdu.

 

 

„Jen se tam tak trochu porozhlédneme a hned zase půjdeme,“ řekla jsem Mileně, když jsme otevíraly těžké dveře vedoucí k chodbě s točitými schody. Škvírou ve zdi bylo vidět do ložnice ponořené do sytě zlatého šerosvitu, způsobeného temně žlutými závěsy. Vystoupaly jsme po rozvrzaných schodech nahoru, aby se před námi rozprostřela prostorná podlouhlá místnost s velkým temně zeleným křeslem uprostřed.

 

 

Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, jsme se z vážených a možná příliš usedlých dospívajících slečen, které si občas snaží vhodným oblečením a líčením spíš nějaký ten rok přidat, proměnily zpátky v ty malé, rozpustilé a trochu nevycválané holky, které za každou cenu chtějí na vlastní kůži zažít alespoň něco z toho tajemna, o kterém se dočetly v pohádkových knížkách.

 

 

Pustily jsme se tedy do „práce“. Přehrabovaly jsme se v jednotlivých krabicích, vytahovaly staré oblečení a kusy nádobí a představovaly si přitom slasti a strasti života našich předků. Mně se podařilo po chvíli zjistit, že jediným zdrojem osvětlení na půdě (kromě denního světla, které sem doléhalo pootevřenými dveřmi) je malé střešní okénko, k němuž ale nebylo radno se přibližovat, protože v něm už pěknou řádku let hnízdily vosy. Zatímco jsem se pokoušela co nejopatrněji dostat z jejich dosahu – a to pokud možno dříve, než mě zaregistrují, vyděsil Milenu silný černý kabel trčící ze zdi na opačné straně půdy. Když navíc ještě ke všemu silný průvan zabouchl dveře, a my zůstaly zavřené ve tmě, nezadala si strašidelná situace v ničem s nejzdařilejším hollywoodským hororem. Myslím, že naší touze poznat tajemné mohlo být učiněno zadost.

 

 

A přesto to možná bylo dobře. Kdybychom totiž podlehli momentálnímu zděšení a rozhodly se zabouchnuté dveře otevřít, nevšimly bychom si nikdy jednoho starého, zapomenutého tajemství, které odpočívalo nikým neodhaleno pouhých pár metrů od nás.

 

 

Přímo proti malému okénku osídlenému vosími hnízdy totiž stála velká skříň, které jsme si dosud nevšimly. Nyní, když sem světlo dopadalo ze zvláštního kosého úhlu, který nabízelo střešní okno, ocitla se skříň přímo proti nám, zalitá zlatavým odpoledním světlem. Milena se při pohledu na ni zarazila.

 

 

„Proč ses nikdy nezmínila o tom, že máte takový pěkný mlýnek na kávu?“

„Cože?!“

„No tam na skříni.“

Podívala jsem se na skříň, kde stál velký bílý kafemlejnek s ručně malovaným obrazem modrého větrného mlýna. Chodívala jsem na půdu odmalinka, ale nikdy dřív jsem si ho nevšimla.

 

 

Trvalo nám tenkrát dlouho, než jsme se odvážily vzít ten očividně drahý a vzácný předmět do ruky. Navzdory veškerým pokušením jsme si s ním nikterak nehrály a opatrně, abychom se ho nedotkly víc, než je bezpodmínečně nutné, snesly jsme ten posvátný předmět dolů do kuchyně. Babička seděla u stolu a četla knížku. Když nás viděla s mlýnkem v ruce, zatvářila se udiveně.

 

 

„Kde jste ho vzaly, holky?“

„Byly jsme se podívat na půdě,“ odpověděla jsem pravdivě. Babička mlčky přikývla. Zvědavost po původu toho zvláštního a neobyčejně krásného předmětu mi ale nedala a já jsem se babičky zeptala, jak se tam mlýnek ocitl.

„Ten už tam je dlouho, Kačenko,“ odpověděla babička s úsměvem. „Tvůj dědeček si ho přivezl z Anglie. Máme k němu i dva hrnečky, vždyť víš. Zrovna včera jsi z jednoho z nich pila čaj.“

„Ale jak se najednou ten kafemlejnek ocitl na té skříni? Nebo jsem si ho dřív nevšimla?“

Babička si povzdychla. „Děda ten mlýnek vyzkoušel až v Čechách a zjistil, že na něm není všechno úplně v pořádku. Nepracuje tak, jak by měl. A tak jsme ho nechali na půdě a používali jen ty hrnečky. Až nedávno, krátce po tom, co dědeček zemřel, jsem ten mlýnek znovu vyndala. Asi jsem ho nechala na skříni, kde jsi ho našla ty.“

Přikývla jsem. Mlýnek se mi líbil.

„Babi, mohla bych si ho nechat?“

„Můžeš, proč by ne. Když ti nevadí, že nefunguje…“

 

 

A tak jsme tedy přišly k záhadnému kafemlejnku, na němž se nedalo umlít ani zrnko kávy, přesto nám ten nástroj mohl nabídnout mnohem víc.

Zkoušely jsme mlít kávu ještě toho dne. Večer po obřadech jsme se vydaly znovu na půdu, kde jsme se při světle svíčky učily mlít kávu. Nezáleželo na tom, kolik zrn jsme do mlýnku nasypaly, káva pokaždé zmizela. Chvíli jsme zkoumaly kudy, na mlýnku totiž nebyla jediná prasklina, pak ale Mileně došla trpělivost.

 

 

„Tak prostě budeme mlít naprázdno, no,“ pronesla poněkud nakvašeně. „Aspoň bude legrace.“

Mlely jsme tedy naprázdno, hrály jsme si přitom jako malé děti a měly jsme z toho neuvěřitelnou legraci. Až do té doby, než z mlýnku začala vycházet hudba.

„Tak takhle je to,“ zvolala Milena. „Ono to je na baterky!“

 

 

A smála se. Její smích mě chvílemi děsil. Motala se mi hlava, přesto jsem musela otáčet kličkou dál. Něco zvláštního a neznámého ve mně mě k tomu nutilo. Z Mileny jsem viděla už jen pouhý obrys, naklánějící se ze strany na stranu do rytmu hudby, jako kyvadlo. Můj dech byl stále rychlejší, cítila jsem, že ztrácím vědomí.