Kafemlejnek (Prolog)

Jen pramen havraních vlasů

Jak potok táhne se zahradou

Noc je krásná víla

Z hvězd věneček si vije

A tajná láska

A bílé květy nočních stromů

A toužebný šepot:

„Valérie!“

Černá se snoubí s bílou

A v zahradě je skrýš

A dům se rozední

Hodinou, která neodbije

A sladká vůně pádu

Uprostřed letní noci

A prosebné volání:

„Valérie!“

Babiččin dům

A náhrobní kámen

Bílé tělo pod černý mramor skryje

A starý mlýnek

Co hořkost kávy do vzpomínek 

lije 

a v tichu zimní noci 

zoufalý výkřik: 

„Valérie!“

 

 

 

U babičky na vesnici

 

Foukal studený vítr a schylovalo se k dešti. Stáli jsme před polorozpadlým starým domem, který jsem důvěrně znala od dětství. V každém jeho koutě, v každé místnosti skrývalo se malé tajemství, které nikdy nebylo odhaleno. A dnes… za několik okamžiků měli přijet dělníci a jednou provždy pohřbít to útočiště tolika pokladů. Nebyla však jiná možnost. Babiččin dům plný vzpomínek měl navždycky zmizet… V místě, kde se za časů mého dětství nacházela půda, teď čněl trám z polozbořené zdi. A místo skla zela v okně, na kterém babička pěstovala v truhlíku květiny, prázdná díra přikrytá jakousi - ne zrovna čistou - plachtou. Všechno je jinak.

 

Na svoje dětství vzpomínám velice ráda. Myšlenky dospělého člověka bývají často smutně šedé jako listopadový den. Ruch všedních dnů a starostí překryje pestré barvy šťastného dětství a člověk pro samé obavy z budoucnosti zapomene snít. V takových chvílích odvážím se na chvilku utéct do reality dnů, kdy jsem byla malá holka. Znovu se vracím po bílé úzké cestě na samý kraj vesnice, kde stále svítilo slunce, do toho velkého starého domu, ve kterém na mě vždycky někdo čekal. Ne, nechci zapomenout snít.

 

Velikonoce byly pro mě jedním z nejkrásnějších období roku. U babičky na vesnici se slavily tradičně a ve velkém. Když na Škaredou středu skončila škola, udělala jsem rychle všechny úkoly, sbalila si do malého fialového batůžku jen to nejnutnější, a když se rodiče vrátili z práce, odjeli jsme za babičkou a za dědou. Nejpozději na Zelený čtvrtek večer za námi přijela Eliška, moje tehdy svobodná teta z maminčiny strany. Společně jsme vařily vajíčka a ona mi vyprávěla veselé historky, kterých měla vždycky v zásobě mnoho. Dodnes nevím, kolik z nich opravdu zažila. To ale nic nemění na skutečnosti, že vyprávět uměla krásně.

 

Velký pátek pro mě vždy znamenal něco neuvěřitelně tajemného. Na vesnici bydlela moje nejlepší kamarádka Milena, milovnice záhad všeho druhu. Chodily jsme spolu k nejvyšší skále v okolí hledat poklad, který se podle pověry ukáže jen jednou za rok poctivému a spravedlivému člověku. Věděly jsme, že to není možné a trochu jsme pohrdaly vesnickými pověrami, kterým jsme pochopitelně nevěřily, přesto v nás byl jistý plamínek naděje, že zrovna nám se poklad zjeví. Nikdy se tak nestalo.

 

K večeru jsme chodily – ještě spolu s mou maminkou a s babičkou - na obřady do místního kostela. Po návratu jsme si sedly k nám, jedly mazanec a pily teplé mléko a povídaly si o všem možném až dlouho do noci.

 

Na Bílou sobotu jsem jako malá (narozdíl od dvou předcházejících dnů) odmítala chodit do kostela. Mělo to jeden prostý důvod. Velikonoční vigilie totiž většinou probíhaly v dobu, kdy si naši sousedé dělali na zahradě ohýnek a zvali mého tatínka a mého dědečka na návštěvu. Chodila jsem s nimi. Společně jsme seděli u táboráku, zpívali si, povídali, někdy jsme si opekli sýr nebo brambory. Slavili jsme Vzkříšení po svém, kostel jsme toho dne ani neviděli, i přesto však v nás, myslím, byla pravá křesťanská velikonoční radost.

 

Odpusť, čtenáři, nechci se tu podrobně a nostalgicky rozepisovat o svém dětství, o Velikonocích trávených u babičky na venkově. Zvlášť nyní, kdy i já jsem dospěla a musela se proměnit ve vážného člověka, který si nemůže dovolit trávit drahocenný čas vzpomínkami. Ale onen tajemný příběh, který se chystám vyprávět, se odehrál právě o Velikonocích v babiččině domě.