Vánoce pod Jižním křížem - Na kole ven z komfortní zóny (7.)

Můj muž je cyklistou vášnivým, já spíše mizerným. Z toho důvodu jste mě také od té doby, co jsem se stala matkou, nikdy neviděli jet na kole a vézt své ratolesti v přidělané dětské sedačce. Jednoduše jsem si - až do jisté doby - netroufla svěřit životy svých dětí něčemu tak vratkému a nejistému (a navíc mým cyklistickým schopnostem).

 

V Brazílii města fungují trochu jinak než u nás. Kopce a hory by ve státě Mato Grosso do Sul pohledal. Ulice jsou často pravoúhlé a body zájmu v rámci města jsou od sebe vzhledem k místním teplotním podmínkám až příliš daleko na cestu pěšky.

 

Tudíž po prvních dvou týdnech, kdy jsme denně poslouchali "Už tam budeme?" "Je to daleko!" a "mě bolí nožičky!" došla mému muži trpělivost a jednoho krásného rána přivedl domů dvě zapůjčená kola, každé s jednou dětskou sedačkou a nadšeně oznamoval, že na tomhle se odteď budeme přepravovat. Šly na mě lehké mrákoty, když jsem to viděla. Nicméně na výběr moc nebylo a tak jsem si pokorně posadila svou maličkou dcerku na sedačku před sebe a po sérii krátkých cyklocvičení (rozuměj jízda tam a zpět, případně dokolečka) jsem byla připravena vyjet.

 

Naše první cesta byla na farmu k našim přátelům. Dcerce se jízda líbila, sedíc na sedadle v šatech a kšiltovečce vypadala jako panenka a my si užili krásný západ slunce s výhledem na nekonečné pastviny. Cesta zpět už dopadla hůře, protože jsem byla pro tentokrát pověřena vézt syna v sedačce za mnou. I přes jeho radostné vrtění a povykování jsme jeli celkem dobře, jen při závěrečném parkování jsem neudržela rovnováhu a oba jsme se vysypali. Vzal to sportovně, ovšem od té doby na mě při sebemenším škobrtnutí za jízdy křičí: "No už jsem myslel, že zase spadneš!"

 

Navzdory prvotním rozpakům mě volnost a svoboda jízdy na kole s dětmi nadchla. Takže teď jezdíme jako o život. Na návštěvy, do obchodu i na hudební zkoušky. Míjíme vysoké palmy, rozesmáté lidi i mangovníky se spadaným ovocem. (A já pak v duchu pláču, když zjišťuji, že lidé tím krmí krávy, neb v Česku se po nás za mango požaduje nemalý peníz a koupené mango pak navíc není ani z půlky tak lahodné jako tyhle brazilské "padavky").

 

Jezdíme a já si uvědomuji, že už počtvrté tu dostávám to, co momentálně tolik potřebuji - možnost vystoupit z komfortní zóny a zajetých kolejí českého mateřství, možnost vyzkoušet si něco, na co bych tam u nás třeba nikdy nesebrala odvahu a začít přemýšlet zase trochu jinak a nově. I když jde "jen" o takovou "banalitu", jako je jízda na kole s dětmi.

 

I to je Brazílie.

 

Země, kde se 75% obyvatel hlásí ke křesťanské víře a nebojí se žít ani veřejně vyznat to, čemu věří.

 

Země, kde najdete křesťanské chvály v kadeřnictví, biblické verše na předním skle kamionů a kde si lidé běžně na ulici žehnají.

 

Země nádherných melodických chval a hlubokých duchovních vhledů.

 

Na druhé straně pak jako milý kontrast stojí ta neuvěřitelná divokost a nespoutanost místní přírody i lidského srdce, které tady sní bez limitů - a dělá tak něco, k čemu vždycky bylo stvořeno.

 

Brazílie je opojná kombinace hnědočervené sypké půdy, svěžích zelených stromů a trávy a bílých mraků na blankytně modré obloze.

 

Brazílie jsou volně žijící papoušci, kteří se v jednu chvíli hašteří na stromě nad vaší střechou, aby za pár minut způsobně seděli vedle sebe na telefonních drátech a pokřikovali na vás Tudo bem?, jak se naučili od lidí (tudo bem = jak se máš, nejčastější brazilská fráze).

 

Brazílie jsou tukani a arary hnízdící na vysokých stromech klidně i uprostřed města.

 

Brazílie je kolibřík, který se přijde napít vody z bazénu a nevadí mu, že se tam právě teď koupete.

 

Brazílie, to je tančit v dešti, promočená na kost, s nohama zabořenýma do červenohnědé země.

 

Brazílie jsou tropické zahrady ne nepodobné Edenu.

 

Brazílie jsou hvězdné noci s obrovským měsícem, které dávají závrať, protože ta blízkost nebe je tady v téhle zemi víc než hmatatelná....