Já nejsem ona - Co se, krucinál, děje? (26.)

Tma byla tak hustá, děsivá, že se člověk v ní téměř bál nadechnout, aby se neutopil. Žena, která s ní plula, vnímala v sobě čirou hrůzu. Nevěděla, co se kolem ní děje, co se stalo, kde je.

Necítila nic, ani ruku nebo nohu, a přesto existovala. Rozhlížela se s čirým zděšením okolo jen očima, ale bohužel neviděla široko daleko nic. Ležela ve vodě na zádech.

 

Kolem těla měla něco omotané, dávno nasáklé čirou tekutinou, z které by jí měla být zima, ne? A proč je tu cítit ten strašný zápach?  

V myslí naskočilo, že je to snad dezinfekce, ale hned vzápětí to zavrhla. Kde by se tu vzala?      

 

Sklonila pohled a podívala se dolů, na své nohy. Chtěla s nimi pohnout, ale bohužel ji nohy nechtěly poslouchat, ležely jako mrtvé, stejně jako ruce. Temnota kolem ní houstla a držela jí ve svých spárech tak zatraceně pevně.

 

„Co se to krucinál děje!" zařvala do prostoru zoufale a bezmocně. Přitom se snažila znovu dát příkaz svým rukám i nohám, ale marně. Co hlava? proběhlo ji myslí jako ostrý šíp, ihned to zkusila. Měla sice pocit jako když otáčí obrovitánský balvan a ne svoji vlastní hlavu, ale povedlo se. Nyní se dívala na něco, co se podobalo železu, které bylo kousek od ní. Stačilo, kdyby dokázala pohnout rukou a už by se toho dotkla.

 

 

Kriste pane! Tak já plavu v nějaké černé rouře ve vodě, která je nejspíš jeden velký led. Tak tohle je asi můj konec! Panika se po ní začala rychle sápat. Zdálo se, jako kdyby ta černá dáma sebou přinášela černý dusivý dým.

 

Musím pryč. Bože, pomoc! Chtěla zakřičet, ale nevyšlo z ní momentálně ani jediná hláska. Místo toho začala sípat, neschopna nadechnout se.                                                            

Když už si Anna myslela, že ten odporný tlak na plících nevydrží a udusí se, tak najednou povolily a ona mohla zase trochu dýchat. 

Proud ji mezitím unesl do prostoru, kde zaslechla jemný šum.