Já nejsem ona - Neutíkej mi! (18.)

„Kolik dlužíš Omelglové?“ Anně se při jeho slovech stáhlo na moment hrdlo a bleskla po něm pohledem. Muž právě dával mikinu na opěradlo pohovky.            

„Příliš. Ale neboj, vyřeším to,“ pronesla ledabyle, až ji samotnou překvapilo, jak klidně to říká svému dávnému příteli – nebo co vlastně teď je.

Zakroutila sama nad sebou hlavou a hořce se přitom ušklíbla, ale bohužel tím na sebe přivolala modrý pohled, který ji v momentě k sobě připoutal.

„Jak říkám, zvládnu to sama,“ opakovala po chvíli pevně a odtrhla pohled.

„Kdyžtak můžeš jít. Já na ni dohlédnu,“ pokračovala spěšně a přitom sundávala dítěti boty.

„To nebude třeba. Nemám nic důležitého a navíc je sobota. Soboty se snažím trávit doma s dcerou,“ odvětil muž pevným hlasem, jako by to byla hotová věc. Anna zatoužila být chvíli sama a urovnat si všechno v hlavě.

„Dobře,“ řekla tichým hlasem bez emocí. Přitom se natáhla pro bílou deku, tu, kterou byla dnes ráno přikrytá.

„Na,“ podala ji Michaelovi. Dělala vše proto, aby se na muže vedle sebe nemusela podívat. Narovnala se a vzala do ruky boty, které měla položené na okraji pohovky. Shýbla se, aby je položila na zem, ale když se opět zvedala, svět se s ní zatočil.

„Anno!“ vyhrkl hluboký tón a už jí držely jeho ruce okolo pasu.

 

 

To je dobrý, hůl mě udrží,“ plácla Anna první věc, která jí v tom momentě prosvištěla hlavou. Přitom se snažila nevnímat své srdce, které jí chtělo v té chvíli vyskočit z hrudi.   

„To vidím.“ V hlubokém hlase zazněla špetka vzteku.

„Opravdu, zvládnu to,“ špitla a chtěla se od něho odtáhnout, jelikož cítila, že to, co momentálně cítí, je omyl a špatné.

„Neutíkej mi!“ Silné paže si jí přitáhly víc k sobě. Anna byla tak nucená zvednou hlavu a podívat se na něj.

„Tentokrát tě nenechám.“ Dech se jí při těch slovech téměř zastavil. Tlukot srdce se naopak o něco více zrychlil. Takhle na ní hleděl naposledy tu noc, když ona do sebe lila jednoho panáka za druhým.

„Hledal jsem tě druhý den. Dokonce jsem byl i u vás doma, ale tam mi řekli, že tam nejsi.“ Anna vnímala, jak se jeho tón hlasu zcela změnil.

‚‚Pohádal jsem se i s tvým otcem, protože jsem věděl, že doma jsi. Zahlédl jsem tě totiž v okně, když jsem stál před vaši brankou. Tehdy jsi vypadala opravdu děsně. Nabyl jsem tedy dojmu, že to mělo ještě nějakou dohru, a měl jsem o tebe strach."

 

 

Anně hlavou běžely vzpomínky na ten den. Tenkrát doufala, že ji Michael přišel zachránit. Ostatně jako pokaždé, když se s ní něco dělo nebo stalo. 

Rozběhla se ke dveřím svého pokoje a chtěla otevřít dveře, ale nešlo to. Chvíli s nimi lomcovala, ale bylo to marné. Cítila panický strach, který byl každým zataháním kliky větší a větší.

Tehdy její mysli vůbec nedošlo, že by měla zakřičet nebo tak něco. Vůbec tomu nerozumněla, proč tohle její otec vlastně udělal.  

Anna rychle zavrtěla hlavou, aby zahnala vzpomínky i špatný pocit, který se jí pomalými kroky vkrádal do těla.

„Viděla jsem tě a věděla, že tam jsi.“ Sklonila hlavu a znovu se pokusila vymanit z té teplé příjemné náruče, ale muž jí v ten moment chytil ještě pevněji.

„Musím si udělat nový kafe,“ snažila se spěšně vymluvit. V žádném případě nechtěla, aby muž poznal, že ji vzpomínky na další část minulosti tak rozhodily.