Já nejsem ona - Poslední stůl (21.)

Proběhlo ji myslí a obava v ní začala stoupat, i když se to snažila skrýt. Koneckonců, nic jí do toho není, ne? 

Michael si začal něco vztekle vrčet pod fousy, což vyznělo jako To mi ještě chybělo a během svého bručení si došel nalít zbytek kávy, která ještě zbyla v kávovaru.

 

Tohle Anna po celou dobu sledovala v tichosti do doby než si muž sedl naproti ní, stále naštvaným výrazem. Anna chtěla nahodit nějaké nezávislé téma, ale raději si to rozmyslela.

Nastalo mezi nimi ticho, které by se dalo nazvat příjemné. Anna se právě podívala z okna. Venku jak se zdálo byl pěkný vítr. Podzimní listí poletovalo všude kolem. Počasí bylo posledních pár dní chladné a pochmurné.

Lidé, kteří procházeli momentálně kolem krámku, měli na sobě už zimní bundy i kabáty. Chtěla už odvrátit pohled od okna, když v tom uviděla tři může, kteří seděli naproti krámku na lavičce a vypadali, že se dobře baví.

Anna se nad tím zhnuseně ušklíbla a ani sama nevěděla proč, ale z nějakého důvodu se jí ta skupinka těch mužů nelíbila, už jenom proto, co drželi v rukou.

 

„Děje se něco, Anno?“ promluvil na ní Michael a přitom ucítila, jak se dotkl její ruky.

 

*

 

Žena právě zavírala kasu a upřímně si oddechla, ale zároveň byla překvapená, kolik se za včerejšek vydělalo, jelikož to se jí snad ještě nestalo.

„Já to říkám pořád, že můj šarm je prostě neodolatelný,“ konstatoval Michael, když mu řekla z čeho je tak ohromená. On se zpočátku nad tím mračil snad ještě víc než doposud a pak sám o sobě plácnul tuhle hovadinu.

 

„A já už jsem si myslela, že už je z tebe chlap, ale jak vidím, stále jsi ten šašek první kategorie,“ vrátila mu úder a čekala, co na to řekne. Dívala se jak jeho tvář na oko jako by zesmutněla. Zastavil se v činnosti, kterou právě dělal a řekl naprosto vážným hlasem, ale zároveň skrytým podtónem Kašpárka z dětské oslavy.

 

„No dovol! Copak nejsem krásný?“ udělal pohyb rukou jako kdyby si odhazoval neviditelné vlasy na rameno.

To už Anna nevydržela a rozesmála se naplno. Byl to ten smích plný úlevy a neskrývané radosti. Pevněji se chytla pultu, protože hrozilo, že spadne z toho jak se smála, ale v té chvíli nešlo fakt přestat.

Cítila, jak se jí spustily slzy, které jí začaly téct dolů po tváři.

„Anno, jsi v pohodě?“ zeptal se jí Michael po chvíli, kdy smích nepřecházel, ba naopak.

„Anno?“ ozvaly se kroky a vzápětí se jí omotaly ruce kolem pasu.

 

„To…je do…do…brý…Doh…naly… mě…e…m…o…ce,“ vykoktala ze sebe Anna jen co dokázala trochu mluvit. Zrak měla přitom upřený ven. V žádným případě nechtěla odvrátit hlavu nebo ji zvednout, aby viděla jeho výraz.

Věděla, že se nyní zachovala jako totální blázen, ale bylo toho na ní prostě příliš. Nejdřív se objevil Michael a pak Omelglová, oba se tu objevili téměř naráz a ještě se znali.

Annu přitom pomyšlení smích přešel a odtáhla se z Michaelovy náruče se slovy: „Měli bychom už otevřít.“

 

*

 

 

Stalo se a byl to frmol, ale ne zase jako včera.

Byl to takový průměr. Anna dělala nápoje a Michael se opět ujal role číšníka. Anna musela uznat, že jim to šlo opravdu dobře, až tedy na jeden malý problém v podobě těch můžu, kteří seděli vzadu u posledního stolu a vypadali, že se náramně a hlavně dost nahlas baví.

Anna ihned poznala ty týpky, co uviděla ráno sedět naproti krámku na lavičce.