Já nejsem ona - Výčitky svědomí (20.)

Vytušila, co se Michael chystá udělat a její srdce to bohužel vědělo také.

 

„Nedělej to, nesmíš, prosím. Nenič si mnou to krásné, co už máš!“ Její vlastní hlas jí najednou připadal tak strašně těžký. Srdce se jí najednou chtělo bolestně rozbušit a tak raději sklopila zrak a upřela ho na bílou košili, kterou měl Michael na sobě a která měla… počkat. Anně se na malou chvíli zastavil dech.

„Ty ji stále nosíš?“ vypustila s úst trochu chraptivě a přitom bleskla po muži udiveným pohledem. Na jehož obličeji hrál úsměv, který kdysi tak milovala.  

 

„Nosím, sice jsem si jí musel nechat na zakázku upravit, abych si jí mohl i nadále oblékat.“ Anna cítila, jak se jí rty roztahují do slabého úsměvu, který ale vypadal spíš, jako úšklebek.

 

„A to jsi mi říkal, že tuhle šaškárnu nosit nebudeš. Tehdy, když jsem ti ji dala k tvým narozeninám, na kterých jsem ještě mohla být.“

Anninou hlavou se míhaly vzpomínky na onu pro ní nepříjemnou událost a k tomu se dostavily i nepříjemné pocity. Tenkrát se Michael k ní zachoval opravdu jako naprostý B. Dalo by se říct, že se jí za dárek vysmál a ona byla přesvěčená, že ho ten dárek potěší, když ho ušila sama.

 

Její myšlenky byly přetrženy jemným teplým dotekem na tváři.

„Byl jsem totální pako, omlouvám se.“ Na mužském obličeji se mihnulo něco, z čeho bylo zcela očividné, že myslel na to stejné, co ona a jeho slova jí to jen potvrdila.

„Víc mi záleželo na tom, co si o mně myslí kámoši a jak mě vidí než to, co jsem chtěl já.“

Na malou chvíli se odmlčel a v jeho očích se míhalo tolik pocitů, až se s toho Anně mírně zatočila hlava. Nevěděla, co mu na to vlastně říct, tedy věděla ale netušila, jak tohle vložit do slov. Měla pocit, že by tím akorát spustila ledovou lavinu, která by smetla je oba.

„Včera jsem si myslel, že mě vyhodíš, ale ty ne.“ Hleděl na ni jako na otevřenou knihu a v jeho tváři se odráželo opět něco, co Anna nedokázala přesně popsat.

 

„Ještě to můžu stále udělat,“ řekla zahořklým úsměvem na rtech.

„Ale abych řekla pravdu, dnes na to nemám nějak sílu,“ pokračovala po tichém vydechnutí.     

„Au, to abych sekal latinu,“ řekl lehkým humorem a s leskem v očích.

„Strašně rád bych si přál, abys byla š…“

 

                *

 

Anna si udělala kávu ihned poté, co Michael odešel ven, aby si vyřídil telefon, který je vyrušil. Když se jí muž chystal znovu nejspíš omluvit, Anna nemusela být mudrc, který by měl dar vidět do budoucnosti, aby pochopila, že Michael má výčitky svědomí a podle toho, jak se na ni díval, tak nejsou zrovna malé.

Během svého dumání popíjela ten lahodný nápoj, který jí vždy pomáhal jak přemýšlet, tak i co se týče práce, ale dnes to prozatím vypadalo, že se kafe minulo účinkem, jelikož v hlavě měla momentálně z toho všeho takový guláš.

 

„Pokud vím, z kávy se nenajíš,“ vytrhl jí z myšlenek naštvaný hlas, nebo to Anně alespoň tak přišlo.

„Nemám moc hlad,“ zavrtěla hlavou a tím se podívala na Michaela, v jehož tváři se odrážela zlost.

Anna už tak trochu očekávala, že jí něco řekne, ale nic. Mlčel a vešel do krámku krokem, který by se dal klidně považovat za naštvaný.

 

Co se asi mohlo tak najednou stát?