Já nejsem ona - Vypadá jako ježibaba z pohádky (14.)

„Pojď sem hop!“ Anna si malou přivinula k sobě. Dívenka si přitom něco spokojeně zamumlala, čemu ale nebylo tak úplně rozumět. Nějakou tu chvíli takhle spolu seděly v tichu.

 

Malá Julie si užívala pocitu, který doposud znala jen od svého táty, když jí takto držel, ale něco bylo přeci jen jinak. Něco, co dětská mysl nebyla schopná tak úplně pochopit.    

 

Anna si naopak musela opět zvyknout na ten hřejivý pocit, který už nepociťovala od smrti své dcerky.

 

„Hezky voníš, teto,“ zamumlala Julie a víc se k ženě přitiskla. „Takhle jsem si představovala, že voní maminky,“ pokračovala tichým hlasem, což Annu zarazilo a chtě nechtě se musela zeptat.

 

„Teta Melisa ani táta tě takhle nedrží?“ odtáhla Julii trochu od sebe, aby se jí mohla podívat do tváře.

 

„Jo drží, ale není to takový,“ zazněla slova, která mladou ženu naprosto překvapila a vzala všechna slova, která měla na jazyku. Tedy skoro všechna.

 

„Ty náš malý trpaslíčku, zašeptala Anna a znovu holčičku objala.  A střetla se přitom s hlubokým modrým pohledem, ve kterém byla jasně vidět něha a ve tváři měla zase ten proklatý úsměv.  „Víš,“ promluvila opět a rychle odtrhla pohled jinam, jelikož hrozilo, že ztratí původní niť myšlenky. „Ta paní, co je teď tady s námi, není vůbec zlá, je jen…“

 

„Je zlá. Křičí, nelíbí se mi, a vypadá jako ježibaba z pohádky,“ prohlásila Julie tichounce a víc se k ní přitom natiskla, pokud to tedy ještě šlo. Ručičky omotala kolem Annina krku, které měla ledové jak dva rampouchy, až s toho majitelce krámku přeběhl mráz po zádech.     

 

„Možná ti to tak přijde, ale jak už jsem řekla, ta stará paní není zlá…“

 

„Tak proč včera křičela a nechala ti vyházet knihy z knihovny?“ Anna po tomhle Juliiným prohlášení na moment stuhla, ale pak začala to malé blonďaté stvoření hladit po zádech a tiše trpělivě pokračovala.

 

„Někteří dospělí, když se jim něco zlého přihodí, tak jsou pak smutní, a svůj smutek schovají právě za to, že křičí.“ Anna se odmlčela, aby se nadechla, ale když chtěla potom pokračovat, ozvala se osoba, o které se rozhovor točil.

 

„Hezký a dojemný proslov, moje milá.“ Poté se ozval hlasitý potlesk, který nepříjemně zazvonil v uších. Anna bleskově otočila hlavu tím směrem. „Opravdu skvělý herecký výkon, jen, co je pravda,“ pokračovala madam Omelglová a pomalu se zvedla od stolu.

 

Annino obočí se mezitím stáhlo do dvou štěrbinek a tiše si povzdechla. Malá Julie přitom udělala tichý zvuk.

 

„Neboj se,“ špitla k ní, aniž by odtrhla pohled od staré ženy, která se k nim překvapivě rychle blížila a ne jen ona.      

 

 

„Budete si ještě něco přát, madam?“ promluvil hluboký sytý hlas Michaela, který se postavil těsně vedle Anniny židle. Mladá žena po něm střelila po hledem, který jasně říkal, nepleť se do toho, já to zvládnu.

„Á vidím, že tady máš stále svého ochránce. Jak chrabré.“