Já nejsem ona - Zlá předtucha a osobní ochranka (12.)

Anna sebou lehce cukla pří zvuku hlasu za jejími zády, ale v další chvíli zavrtěla hlavou, aby se zbavila nepříjemných myšlenek a víc se narovnala v zádech.

 

„Ne, to nebude nutný,“ promluvila hlasem, který neměl žádnou hřejivou emoci, zněl kupodivu klidně a vyrovnaně. Bez jediného ohlédnutí přinutila své nohy k pohybu a klapání hole o podlahu ji nějakým zázrakem přimělo se dvakrát zhluboka nadechnout.

„Tak, už se neschováváš, holčičko!“ vyštěkla na ní stará dáma hned poté, co otevřela dveře. „Myslela jsem, si že se budeš ukrývat celé věky,“ pokračovala a bez jakéhokoli dovolení či pozvání dál si nakráčela  do krámku.

„Co si budete přát, madam Omelglová?“ řekla Anna, aniž by reagovala na její slova. Zavřela přitom dveře, ale než je zavřela úplně, uviděla černé auto s tmavými skly, které stálo naproti krámku, a u něj stáli dva muži, kteří vypadali jako agenti v utajení.  Nebylo pochyb, že si madam vzala sebou svojí osobní ochranku, ale proč? Ptala se Anna momentálně sama sebe a přitom jí zaplavila zlá předtucha.

„Vidím, že sis pořídila pěkný krámek,“ pronesla madam s kapkou výsměchu.

„Co tu děláte?“ formulovala Anna otázku zcela jinak a k ženě se otočila čelem.

„Přišla jsem se podívat, jak si vedeš ve svém rodném městě,“ začala se madam rozhlížet po krámku, jako kdyby se tu chtěla zabydlet, což se vzápětí potvrdilo tím, že si sedla k jednomu stolku.  „Pěkně si žiješ,“ pronesla a dlaní nepatrně bouchla do stolu. “Zatím, co můj syn…“

„Dáte si něco?“ Anna si dala nervózně pramen vlasů za ucho. Za každou cenu se chtěla vyhnout tématu, které začalo viset ve vzduchu, ale jak se ukázalo, štěstí jí opět nepřálo.

„Přišla jsem si něco vyjasnit…“

„Pokud jde o peníze, tak ty jsem poslala na účet, který jste mi dala,“ skočila jí rychle do řeči a přešla pomalým krokem za pult, kde začala chystat hrneček. 

Právě se otáčela pro nádobu, kde byla káva, když se ozval hluboký hlas. 

„Anno, já nachystám stoly, jen mi řekni, kde jsou ty ubrusy.“ Oslovená sebou trhla, ale vzápětí k němu otočila hlavu.

Snad sis nemyslela, že tě tu s ní nechám. Četla v jeho očích, které na první pohled nevypadaly vůbec mile. Annin pohled se stočil k Julii, která se držela Michaela snad ještě pevněji.

„To nebude nutný, já to pak udělám,“ hlesla a otočila se zpět, a začala si chystat kávu. Měla bych připravit raději dvě, pomyslela si.

 

*

 

„Prosím, tady máte.“ Položila před madam hrneček s pod šálkem a doufala, že si pro tentokrát nechá své jedovaté poznámky pro sebe.

„Už jsem si myslela, že tu sedím zcela zbytečně,“ pronesla přátelským hlasem, za kterým se ale skrývala zášť.

Máš to tady docela pěkné,“ pokračovala Glotylda  a přitom vzala do ruky ubrousek a pomalu utřela okraj hrnečku.

“Docela by mě zajímalo, kde si na to vzala peníze, hmm…“