
Kafemlejnek - Cirkus II (2.)
Černý kocour
Náš rozhovor přerušil zlověstný zvuk. Kdybych ho měla k něčemu přirovnat, zněl by asi jako mňoukání nějaké obrovské, velmi rozzuřené kočky. Valérie se zatvářila podrážděně.
„No to snad není pravda, on už je zase tady,“ povzdychla si.
Ohlédla jsem se směrem, odkud přicházel zvuk. Majestátním krokem se po louce procházel onen černý kocour, který kráčel s průvodem už na samém začátku. Za ním šlo několik lidí v maskách. Došli skoro až k nám.
„Dělej, schováme se,“ poručila Valérie. „Nesmí nás vidět.“
Poodešly jsme kousek dál a přitiskly jsme se co nejtěsněji k zemi, ještě teplé od horkého letního dne. Odtamtud jsme sledovaly situaci.
Lidé na chvíli odložili masky a odkryli své pravé tváře. Ze smutku a beznaděje, které z nich vyzařovaly, mě bodalo u srdce. Průvod se dal znovu do pohybu. Když procházeli kolem nás, otočil se kocour ke mně a pronikavě se mi zadíval do očí. Pak šel dál, jako by nic. Když byli definitivně pryč, vyšly jsme s Valerií z naší skrýše a ona mi vysvětlila okolnosti.
Černému kocourovi otročili všichni ti nešťastní lidé ukrytí za rozesmátými maskami žonglérů, klaunů a krotitelů divokých zvířat. Dozvěděla jsem se, že to jsou lidé, kteří chtěli ovládat druhé a ubližovat jim.
„Jenže takhle nikdy nebudou šťastni,“ řekla Valerie a připomněla mi cirkusové představení.
„Ta scéna s krotitelem může být totiž chápána jako alegorie života,“ vysvětlila. „Nikdo nemůže totiž být opravdu šťastný, pokud činí nešťastným někoho jiného. Může se tak sice tvářit, ale je to jen maska, která jednou bude odkryta.“
„Ve chvíli, kdy zemřeme?“ dodala jsem nejistě.
„Někteří z nich jsou ještě naživu,“ poznamenala Valerie. „Mají tak šanci tohle všechno vidět, vrátit se pak do svého světa a změnit svůj život. Protože tohle by je čekalo po smrti.“ „A udělají to?“ zeptala jsem se.
Dívka zvážněla.
„Většina z nich si řekne, že to byl jenom hloupý sen. Je přece noc, Katko. A ráno budou ti nešťastníci zase zpátky ve svých tělech, v domnění, že se jim to všechno jenom zdálo.“
„V podstatě budou mít pravdu,“ připojil se k nám ředitel cirkusu, pan Jsoucí. „Byl to sen. A přitom to nebyl jenom sen. Za denního světla se tváří sebejistě a vyrovnaně. Ale jejich srdce jsou nejistá a prázdná. Tma tu prázdnotu odkrývá.
Nemůžeme je vlastně odsuzovat,“ usmál se soucitně. „Jsou spíš k politování. Sami totiž nikdy lásku nepoznali. A protože byli zvyklí, že se jim ubližovalo – ať už vědomě nebo nevědomky, navykli si ubližovat těm slabším, aby zakryli svoji nejistotu. To dělají ve dne. A v noci…. V noci stojí tváří v tvář svému strachu, maskovaní profesionálním cirkusovým úsměvem.“
„A když jim tu masku na chvíli sundáš,“ dodala Valérie, „zděsí se sami sebe. A o to větší zlost dostanou.“
Všimla jsem si, že její tvář se změnila. Jako by se rozjasnila příchodem Jsoucího. Ten nám věnoval neobyčejně laskavý úsměv.
„Jen je chci připravit na to, co je stejně jednou čeká. Přijde chvíle, kdy budou čelit úplně sami svým největším strachům. Na jedné straně bude čekat černý kocour se svým průvodem nešťastníků. Na druhé budu stát já, připraven pomoci. Záleží jen na nich.“
Dívaly jsme se za odcházejícím průvodem, z nějž se ozýval nářek. Přemýšlela jsem o tom všem, co jsem tu během tak krátké chvíle viděla a slyšela, snažila jsem se to úžasné tajemství pochopit.
Když jsme odvrátily pohled od průvodu, který mezitím zmizel za obzorem, sympatický a vznešený ředitel cirkusu už byl pryč.
Pan Tulipán
„Tak co?“ obrátila se ke mně Valérie. „Je ti z toho asi trochu smutno, viď?“
„Upřímně řečeno, je mi těch nešťastníků líto,“ odpověděla jsem.
„To nejsi jediná,“ povzdychla si.
Chvíli jsme ležely vedle sebe v trávě a mlčely. Noc mezitím pokročila a vzduch už byl podstatně chladnější. Mohlo být tak mezi druhou a třetí hodinou ranní. Uvědomila jsem si, že v tuhle dobu jsem ještě nikdy nebyla venku a měla jsem radost z té zvláštní, kouzelné atmosféry letní noci, kterou jsem směla poprvé v životě plně prožívat.
„Čas kvapí,“ ozvala se po chvíli Valérie. „Za chvíli budeš muset jít. A my vlastně taky. Ale jestli chceš před cestou ještě trochu rozveselit, s někým tě seznámím. Koneckonců, měla jsem to v plánu už na samém začátku.“
Chtěla jsem.
Valérie hvízdla na prsty a na louku spíše přitančil než přišel mohutný klaun. Aby jeho cesta k nám nebyla příliš fádní, prokládal ji kotrmelci, hvězdami a salty. Když provedl poslední kousek, doskočil přímo přede mě a s křečovitým úsměvem od ucha k uchu ke mně natáhl ruku.
„Těší mě, krásná dámo,“ pravil a když jsem mu podala pravici, políbil ji.
„Pan Tulipán,“ zvolala teatrálně Valérie a elegantním gestem klauna představila.
„Tulipáne,“ obrátila se posléze k šaškovi, kterého zaujaly prstýnky na mé ruce. Jakmile ho však Valérie oslovila, postavil se do pozoru a s očekáváním ji pozoroval.
„Moje téměř sestra Katka,“ řekla mu mladičká krasojezdkyně a objala mě kolem ramen. Jako by byli domluveni, klaun vyndal z kapsy svých širokých kalhot zrcátko.
„Podívejte se, jak vám to spolu sluší, dámy.“
V tom drobném kulatém zrcátku jsem viděla sebe a Valerii jen ve světle měsíce. Teprve teď jsem si všimla, že máme úplně stejný úsměv. Kdyby žila v našem světě, kdybych ji znala déle, nebylo by pro mě těžké uvěřit, že skutečně je mojí příbuznou.
Na čas, který jsme spolu měli strávit, pan Tulipán odložil svou klaunskou masku a choval se jako obyčejný člověk. Přesto na něm bylo znát, že to není běžný dospělý, vždy seriózní a rozumný. Tenhle člověk se bránil svázanosti a pokryteckému předstírání vlastní dokonalosti. Byl v mnoha směrech jako dítě. Uchoval si nevinný a radostný pohled na svět. Nedělalo mu problém přiznat vlastní omyl a dokonce se mu zasmát. Nezapadal do monotónní řady dospělých, jak jsem je znala, těch rezignovaných lidí zbavených všech nadějí, neochotných udělat cokoliv pro to, aby jejich život byl lepší. Když jsem takové lidi potkávala, říkala jsem vždycky, že nikdy nechci vyrůst, pokud takhle vypadá dospělost.
Klaun se mnou plně souhlasil. Prý tenhle názor také míval. Pak ho lidé měli za blázna. Skutečnost, že se při vyprávění smál na celé kolo, mě ubezpečila v tom, že tenhle člověk v sobě opravdu neměl ani špetku zášti.
„Jsem vévodou bláznů,“ řekl Tulipán věcným tónem a snažil se tvářit vážně. „Kromě toho jsem byl ještě zvolen knížetem pošetilců, předsedou potrhlých a životním šaškem.“
„A kdo tě zvolil?“ zeptala jsem se ho.
„Zvolil mě Jsoucí, zvolil mě sám život,“ pokrčil rameny klaun, „ale v podstatě jsem si svůj osud vybral sám. Všichni chtěli být dospělí, vážení a důležití.“ Pohrdlivě se ušklíbl. „Důležití! Pche! Jen ten, kdo si sám ze sebe umí udělat legraci, může být doopravdy šťastný.A já jsem chtěl být především šťastný. K čemu mi je důležitost, vážnost?“
Líbil se mi. Byl možná za života druhými odsuzován, ale byl svůj. A nenechal si to nikým a ničím vzít.
Zůstali jsme s Valerií a panem Tulipánem na chladné temné louce, dokud bylo o čem povídat. Cirkusáci si mezitím udělali táborák, aby se měli kde ohřát. Nikdy nezapomenu na jeden okamžik, kdy se nám při ohlédnutí dozadu nabídl nádherný pohled na přívětivé zlatočervené světýlko uprostřed temně modré louky.
„Tak to bývá i se životem,“ řekla po chvilce mlčení Valérie. „Často člověku něco nevychází, topíš se ve starostech, věci nejdou tak, jak by sis představovala. Ale když se po nějaké době ohlédneš za sebe, uvidíš, že každá věc má svůj důvod, svůj význam. Pak je to ohlédnutí podobně krásné, jako právě teď.“
„V tom je hluboká pravda, Valérie,“ odvětil pan Tulipán a lehce se usmál.
Ještě chvíli jsme jen tak mlčky stáli v té hebké chladné trávě, než tichou letní noc přehlušilo mocné, přesto neskutečně něžné volání jemného mužského hlasu:
„Valerie!!!“
Jsoucí
Poslední, s kým jsem se blíže setkala, byl sám ředitel cirkusu. Zavolal si Valerii k sobě od ohně. Ta, jakmile zaslechla jeho hlas, nechala všeho a vydala se za ním. S panem Tulipánem jsme si vyměnili rozpačitý pohled. Máme počkat na louce, nebo smíme jít s Valerií, i přesto, že volání patřilo jen jí?
Valerie vycítila naši nejistotu a otočila se na půli cesty.
„No pojďte, přece,“ rozesmála se.
„Nechceme rušit,“ odpověděl Tulipán tiše.
Jsoucí mezitím vycházel dívce vstříc.
„Nemáme před sebou žádné tajnosti,“ napomenul nás laskavým tónem. „Klidně pojďte i vy.“
Následovali jsme tedy tu sympatickou dvojici až k ohni. Valérie se natáhla k červenozlatým plamenům a hřála si ruce. Jsoucí s námi dlouho rozmlouval. Ptal se mě na poměrně běžné záležitosti, ale hovořil s námi i o věcech, které se nedají během života na zemi pochopit. Nerozuměla jsem většině toho, co říkal. Možná jsem byla na takový rozhovor ještě příliš mladá a nezkušená. Pamatuji si ale dodnes přívětivý, konejšivý tón jeho hlasu. V přítomnosti Jsoucího jsem měla pocit, že ať už se v mém životě stane cokoli, stejně bude následovat šťastný konec.
Krátce před tím, než odešel zase o dům dál, zeptal se mě, jestli bych mu dokázala věřit.
„Dokázala bych v Tebe vkládat naděje,“ odpověděla jsem mu. „Tedy… myslím.“
Usmál se.
„Jsi si jistá, že bys mi dokázala plně důvěřovat?“
„No… asi ano…. tedy, nevím. Takhle: Pokud bys mi dokázal, že mám proč Ti věřit, pak bych Ti dokázala důvěřovat po zbytek života.“
Usmál se a pohladil mě po tváři. Zvláštní, hřejivý pocit projel celým mým tělem.
„Vzpomeň si,“ odpověděl. „Vzpomeň si, až budeš hodně nešťastná. A já ti dokážu, že máš proč mi věřit.“