Stařec v mém domě - Terčem zájmu (2.)

Derek

 

Naše začátky seznamování s okolím byly poněkud… úsměvné.

Jasně, našli se i fajn sousedé, mladí lidé, kteří se s námi celkem rychle spřátelili. Ostatně, když se přistěhujete na vesnici, netrvá dlouho a zná se tu každý s každým. My jsme navíc budili pozornost hned dvojnásobně – jsme cizinci a k tomu ještě pracujeme v divadle. Připadalo mi – a vlastně mi to tak připadá dosud – že divadlo je pro některé lidi obestřené jakoby tajemstvím. Jako by se všechno kolem naší práce odehrávalo za oponou, za níž se jen tak někdo nedostane – a lidi to láká i trochu děsí zároveň. Možná je to podobné i s kněžskou službou, nemám pravdu?   

 

Takže možná i díky tomu se na nás nalepil hned na začátku takový zvláštní případ.

Už delší dobu jsem si všiml, že brousí kolem našeho domu na kole a pokukuje po mé ženě jako po zákusku. Že se ale jednou osmělí a osloví ji přímo, navíc přede mnou, by mě opravdu nenapadlo.

Zrovna jsme seděli na terase a povídali si, když se zpoza plotu ozvalo: 
„Vy spolu souložíte?“

„Prosím?!“ opáčila Monica nevěřícně.

Nebyl jsem si jistý, zda opravdu rozumí významu toho slova nebo zda se ptá jen proto, že přeslechla. Nicméně žijeme tu dost dlouho na to, abych rozuměl já – a to prozatím stačí. 

I přes můj rozhořčený pohled muž svou otázku zopakoval. Bez pozdravu, bez představení, bez zdvořilostních frází. A stejně tak i Monica svůj dotaz.

Asi mu došlo, že mluví s cizinci a jeho výraz se změnil. S pohledem někoho, kdo vysvětluje cosi naprosto zřejmého někomu nahluchlému, trochu pozměnil volbu slov:

„Ptám se, jestli je mezi vámi nějakej poměr?“

„No… jsme manželé,“ odpověděla Monica, ohromena stejně jako já drzou přímostí toho chlápka.

„Jo manželé!“ protáhl a sjel nás pohledem od hlavy až k patě, načež se sebral a odjel na svém kole do lesa na konci naší ulice.

Z vedlejší zahrady se ozval hlasitý ženský smích. Za chvíli už to dotyčná nevydržela a její hlava se vynořila za plotem.

 

„Pardon, omlouvám se, ale já jsem nemohla… Prosím vás, nic si z něho nedělejte. To je profesionální alkoholik, vůbec se s tím nezabývejte.“

Tak jsme se seznámili s Jonášem a Vanesou, kteří se nám posléze stali dobrými přáteli.

Profesionální alkoholik se ovšem zabýval námi, jak dokládá ještě jedna příhoda, kterou jsme s ním zažili.

Bylo to ještě toho samého léta, vlastně jen asi dva týdny po tomhle bizarním seznámení. 
Ten večer jsem šel spát dřív než Monica. Najednou jsem uslyšel intenzivní štěkot našeho starého psa Bartyho. Šel jsem se podívat, co se děje a viděl jsem jen, jak moje milovaná žena plná spravedlivého rozhořčení lije z okna kýbl studené vody na jakousi postavu na naší zahradě… Chvilku jsem myslel, že se mi to snad zdá! Pak jsem zjistil, co přesně se stalo.

 

 

Monica zůstala ještě vzhůru a sklízela v kuchyni nádobí, když najednou začal Barty štěkat. Vyhlédla z okna a zjistila, jak se ten dobrý muž – opět v hluboké podnapilosti – plíží naší zahradou. Jak dokázal v tom stavu přelézt plot, je záhadou.

 

 

„Neštěkej,“ napomenul psa. „Já tu budu spát…“

To Moniku rozčílilo a snažila se ho slušně, ale nekompromisně vykázat, na což nebyl schopen reagovat. Všechno se vlastně odehrálo během několika minut.

Chlap si sedl ke stolu, udělalo se mu špatně a za chvíli skončil obsah jeho žaludku přímo na stole. To mu ovšem nebránilo, aby si z našeho stolu udělal bizarní, potřísněný polštář. Moje žena už se na celou situaci evidentně nedokázala dál dívat a asi si myslela, že ledový šok chlapa donutí vstát a jít domů. Ovšem nestalo se tak. Proud studené vody s ním ani nehnul.

Rozhodl jsem se zakročit.

 

„Tak hele,“ začal jsem rázně. „Nevím, jak se jmenuješ, ale buď se sebereš a vypadneš, nebo volám policii. To, že jsme tu noví, neznamená, že si k nám můžeš chodit, jak se ti zachce. To je soukromý pozemek!“

 

Nevím, co přesně na něj tak zapůsobilo, ale navzdory svému stavu poslechl. Odbelhal se od stolu a za pár minut už kličkoval cik cak ulicí na svém kole pryč.

Monica se pořád ještě třásla rozčilením.

„Tak nevím, jestli se mám smát nebo brečet,“ přiznala rozpačitým hlasem.

 

Dívali jsme se za ožralou odjíždějícím letní nocí a v hlavě nám vířily otázky. Je to skutečně jednorázová epizoda místního ubohého, ale jinak neškodného opilce, nebo se tu děje něco, na co si v budoucnu budeme muset dávat velký pozor?