Ilustrační obrázek článku Kdo se bojí, nesmí do knihovny!

Kdo se bojí, nesmí do knihovny


Zveřejněno dne
Článek zobrazen •

Počet komentářů k článku
Hodnocení článku •

Kniha je jako stroj času s prémiovou funkcí cestování dimenzemi. Když člověk čte, mozek funguje trochu jinak, než při koukání na film. Taky se říká, že člověk prožil tolik životů, kolik přečetl knih. Moudří hlásají, že se bojí toho, kdo přečetl jednu knihu. Obecně je čtenářství považováno za něco velmi příznivého. Podle mě tomu není tak docela, má to světlou i temnou stránku věci. Kdo se bojí, nesmí do knihovny.

 

Jak mě naučili číst a ukázali mi na exkurzi se základní školou knihovnu, hned jsem se zamilovala a nebyla jsem sama, víc spolužaček koukalo po knihách s obdivem. Brzy jsem si udělala čtenářskou knížku. Devadesátá léta minulého tisíciletí, to ještě nebyly kartičky jako jsou dnes a paní knihovnice mi každou půjčenou knížku vypsala ručně do výpůjční knížky.

 

Jako by to bylo včera, co jsem si vybrala knížku a šla s ní k pultu. Nějaký dospělák mi řekl: “Tu si neber, ta tě nebude bavit. Na ní je obrázek jako znáš z televize, ale jsou to memoáry starýho člověka, který hraje v těch pohádkách.” Koukla jsem na knihovnici a ta řekla: ”No, jak chceš.

Ten den jsem si knížku poslušně nepůjčila. Ten den jsem si uvědomila, že chci do knihovny chodit sama. Nikdo mi tam neříká co si mám číst, je tam ticho a plné regály příběhů a odpovědí na palčivé otázky života, které člověk najde vždy tam, kde by je nečekal. Ve škole se spíše zkouší, jestli žák dobře pochopil, co se měl naučit, v kostele se přikazuje názor a jedno vysvětlení existence považuje za absolutní. Knihovnu jsem milovala pro tu svobodu myšlení, kterou jsem tam cítila. Stalo se to jen jednou, že by mi někdo v knihovně vymlouval jakou knížku si mám půjčit, jen jednou. A dokonce mi ani nikdy nikdo v knihovně nevnucovali, jakou si přečíst mám.

 

Měla jsem půjčenou knížku TO od Stephena Kinga. Na film jsem se dívat nesměla, ten byl 18 plus. Četla jsem ji dlouho a když se mě někdo ptal o čem je, tak jsem říkala, že tam je chlapeček, který má rád knížky a chodí do knihovny a jeden z hrdinů je dokonce knihovník. Tak mě chválili, jak si to pěkně čtu, že jsem chytrá, hodná holčička. Kniha mě samozřejmě děsila, četla jsem o temném městečku Derry, temnota tak děsivá, že mě strašila celé dětství, pubertu a děsí mě i teď. Temnota, kterou nedostaneš do filmu, temnota mezi řádky, které když nepřečteš, tak zůstáváš v bezpečí své vyrovnané mysli. Temnota, kterou má každý hluboko v podvědomí a někteří lidé se ani nepokusí někdy tyhle temný vrátka pootevřít. Žijí přeci svůj slušný, spořádaný život, temnota patří zlým, do jejich života ne. Společně s dětmi knížce jsem se naučila čelit temným myšlenkám, brzy. Možná, kdybych se narodila se stříbrnou lžičku u úst, nikdy bych to nepotřebovala. Ale žiji život běžný, reál/ bizár. Tak se mi zocelení z dětství hodí.

 

Když mi bylo 15 (nebo tak nějak), vzala mě kamarádka ze třídy do velké městské knihovny v centru Prahy na Mariánském Náměstí. Vlastně mi muselo být přesně 15, už jsem měla občanku, ale spolužačka ze základky mě tam přivedla. Lenka, s tou kamarádím furt, na kamarádky, které tě zavedou do velké knihovny, se prostě nezapomíná. Měla jsem ponětí o Národní knihovně vedle, tam je prý studovna ještě víc tichá. Ale tam se smí až od osmnácti a knihy tam mají stejný. Trochu to chápu, že nechtějí být rušeni dětmi a trochu v tom vidím záhadu, místo na které se jednou podívám. Rodiče by byli ochotni tam se mnou jít, v doprovodu se to smí, ale do knihovny já radši chodím sama, mám své důvody. V městské knihovně jim stačil podpis od rodičů, který viděli jak falšuji. Tedy neviděli, máma byla za rohem samozřejmě. Takového přestupku jako dát dítěti čtenářský průkaz bez souhlasu zákonného zástupce by se tam jistě nikdo nikdy nedopustil. Jestli to nevíš, tak knihovnice je synonymem slova slušné děvče, vždy pedanticky dodržující pravidla a zřídka kdy ji slyšíš říct něco jiného než psssssst.

 

V téhle knihovně jsem si oblíbila duchovní literaturu. Filosofie, meditace a tak. V té době jsem se nepřiznávala k tomu, že ráda čtu i horory. V průběhu střední školy jsem ji navštěvovala, co čas dovolil. Už jsem taky chodila po brigádách, abych si zvykala na drsný svět zaměstnání. Z těch všech duchovních mouder, mísících se s pracovními zkušenostmi jsem se rozhodla žít chvíli jako bohém. Pár měsíců, velmi duchovní období. Chodila jsem docela za školu, pracovala jsem v čajovně a trošku pohrdala pravidly, kterými nás společenský systém chrání. Poznala jsem pár zajímavých lidí, přečetla pár knížek a hlavně je nevrátila do knihovny, několik měsíců. Když jsem v dětství měla vrátit knížku opožděně, šel tam za mě hrdinsky táta, vrátil jí a zaplatil pokutu. Já pak přišla jakoby nic a půjčila si další knížky. Teď už mi ale bylo 18, táta tam šel a oni mu řekli at si tam přijdu sama. Ta ostuda! V knihovně! Že jsem tam došla považuji za zkoušku dospělosti. Knihovnice na mě káravě hleděla a zavolala svou vedoucí ať se na tu hříšnici co tolik platí taky jde podívat. Ten den jsem si koupila květinu, Klívii, už je to 17 let a květinu mám pořád doma. Ve větším květináči, vlastně už rozšířenou v pěti větších květináčích, daří se jí dobře.
Do sousední knihovny pro dospělé jsem se byla prvně podívat, když mi bylo asi 25 let. Vstupovala jsem tam jak do chrámu, v očích zvědavost, srdce mi bušilo víc než při maratonu. Měla jsem rezervovaný časopis z knihovny knihovnické literatury, to v městské kde jsem měla kartičku neměli. Šla jsem tam z praktických důvodů, připravit se na přijímací řízení na Karlovu univerzitu obor knihovnictví. V té odborné části knihovny mi to přišlo trošku přísný. Ale pak jsem vstoupila do obecné studovny. Obrovská hala kde je 200 míst k sezení, plno studentů, kteří se soustředí tak, že je koncetrace pozornosti je téměř viditelná. Jen tam být je má efekt lepší než kafe.

 

Z nějakého důvodu mi přišlo, že knihovníci tam jsou bohové a ucházet se o zaměstnání na takovém místě vůbec nemá cenu. Už za tu drzost na to jen pomyslet jsem se zastyděla. Ale ne nadarmo se říká, že člověk se stává tím na co myslí. Jak jsem tam často sedávala a studovala, romantika trochu odpadla. Jelikož jsem byla přijata na univerzitu, musela jsem hodně studovat. Čas na čtení knížek jak jsem znala dřív nebyl. Práce, škola a nic víc. Mystérium všeho zastínila povinnost.

 

A pak se stal zázrak. Přijali mě jako zaměstnance. Na plný úvazek s tím, že mě podporují ve studiu. Nevzali mě přímo do studovny. Z pohledu kolegy ze studovny s kterým jsem se později spřátelila jsem na tom byla právě lépe. Byla jsem v kanceláři, pracovní doba pondělí až pátek, víkendy a státní svátky volný, peníze přitom stejné jako ti co dělají ve studovně na směny, studovna je otevřená i o víkendech a dlouho do večera. Beze sporu pro mě byla čest, že jsem v kanceláři. A knihy jsem tam taky měla.
V téhle době jsem ráda četla sci-fi a fantasy. Klívie, mi připomínala každým dnem, že už jsem dospělá. Nejen ta, kterou jsem si koupila jako dárek za zkoušku dospělosti. Knihovna byla plná květin, i Klívií, které tam jsou po generace po chodbách a snad v každé kanceláři. Symboliku to pro mě mělo velkou. Sci-fi a fantasy mi naopak připomínalo, že ve mně něco z dítěte zůstává. Představivost, hravost, otevřenost všem emocím a možnostem. Taky jsem objevila knížku Malý princ. Není problém dospět, ale zapomenout na to být dítětem.

 

V knihovně jsem pracovala 7 let. Snad mi to bylo příliš bezpečné, možná jsem měla strach, že se knih přejím. “Lepší jeden život prožít, než přečíst tisíce knih” ,říkají druzí. Ne, že by život v knihovně nebyl životem. Teď když tam chodím jako čtenář, je mi zas víc nevšední a mysteriózní. A taky mám zase rozečtenou knížku TO od Stephena Kinga. Život je plný změn. Knihovna je útočiště. Nenacházím tam nutně vždy odpočinek a relax. Ne každé rozhodnutí, které učiním v knihovně je dobré. Chodím tam, protože mě nedráždí světlo pravdy a neděsí potenciál temnoty. Je tam dobrá koncetrace pozornosti, vhodný prostor si to hezky prožívat. A občas, když už z toho člověku hrabe, uniknout od reality do nějaké knížky. Na dveřích každé knihovny by mělo být varování jako na krabičkách cigaret

 

KDO SE BOJÍ SVĚTLA, MŮŽE BÝT OSLEPEN, KDO SE BOJÍ TEMNOTY, MŮŽE BÝT POHLCEN. KDO SE BOJÍ NESMÍ VSTOUPIT!



Nejnovější hodnocení článku

Přidat hodnocení článku

Recenzi k článku mohou zanechat pouze přihlášení uživatelé.

Komentáře k poslednímu článku

Komentáře k poslednímu článku

Komentáře k článku mohou zanechat pouze přihlášení uživatelé.

Obrázek autora Ludmila Cerovská!
Foto autora: Ludmila Cerovská!

Ludmila Cerovská

Praha

Psaní je pro mě cesta, jak být šťastná a pomáhat v tom druhým. Dělám na té cestě spousty chyb, z kterých se učím. A právě to hledání plné nástrah je smyslem....

Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Přihlaste se k odběru, pokud Vás zajímají novinky:

Buďte v obraze...