Můj lucidní sen - realita, prostor a přírodní zákony

Kloužu po ledě, bředne v bláto, kloužu níž a níž, ohlížím se. Udržet rovnováhu a analyzovat situaci. Jsem na dvorku na kterém jsem si hrála, když jsem vyrůstala. SEN, právě jsem pravděpodobně ve snu. Dvorek na kterém jsem už je dávno zastavěn domem a není zima. Má mysl se probouzí k tomu co znám, do kontextu mé současné situace, paradoxů je tolik, že procitám a sen je vědomý.

 

            Dřív jsem měla lucidní sny téměř každý spánek. Je to o tom, že čemu věnuji pozornost, to posiluji, věnovala jsem tomu hodně pozornosti. I jsem reálně měla v čajovně pár přednášek na to téma. Snažila jsem se v nich předat zkušenost probuzení ve snu. Ve snech jsem trávila pocitově více času než v realitě, té v které teď píši, v téže kde laskavý čtenář právě čte tyto řádky. V realitě podmíněné časem, prostorem a přírodními zákony.

            Aktuálně, léto roku 2022, je mi 35 let. Pozornost věnuji více realitě než lucidním snům. Nestýská se mi po nich. Stačí občas letmí dotek, jako se v předchozím odstavci dotkla má a Tvá pozornost. Dotek jako připomínka světa mimo čas, prostor, gravitaci a všeho ohraničitelného a popsatelného. 

 

            Rozhlížím se kolem sebe, stojím už pevně a nepadám. Vedle dvorku na kterém jsem zabředla je strom, hruška. Jdu k ní. Uvědomuji si, že v realitě už je víc jak 20 let pryč. Ale teď sním a vidím jí a mohu se jí dotýkat. Hladím kůru stromu, cítím nerovnosti, vidím ulomenou větev po které jsem v dětství lezla do koruny stromu, když jsem chtěla být sama. V ten moment už nejsem sebou, ale jsem tím stromem, cítím jeho kořeny hlubší než koruna stromu, tajemné, získávající energii pro vše co je očím viditelné na povrchu, jsem kmenem i korunou, cítím se pevně spojená se zemí a sílící.

 

            Ten dvorek a ten strom byli na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek v Praze. Křižovatka Kbelská a Kolbenova. Psal se rok 1998, bylo dvanáctého května, měla jsem jedenácté narozeniny a chtěla být chvilku sama ten den kdy se ze mě stává náctiletá. Šla jsem na zahradu k hrušni, vylezla jsem si do koruny stromu a sedla na pohodlnou větev. Zamyšlena nad tím jak je to s tím věkem. Líbil se mi tenkrát kluk z vrakoviště, Honza, bylo mu 17 let a jezdila jsem s ním občas ve staré škodovce stovce, která už oficiálně neexistovala, byla sešrotovaná. Milovala jsem ho, ale on mi říkal něco o tom, že je pro mě příliš starý. Na tom stromě mi přišlo, že je čas iluzorní. Že je to blbost, že je někdo starej, jinej mladej nebo dítě. Na chvíli čas zmizel a já se cítila být kořeny, kmenem i korunou stromu. Přišla jsem pak domu a šťastně hlásila, že mě ten strom uklidňuje. Máma se na mě podívala trochu  trochu vyděšeně říkala “Ty máš pohled jak děda.”

 

            Jsem u stromu, ve stromu, stromem. Čas neexistuje. Něco mi dává sílu. Možná abstraktní láska, kterou si časem projektuji do různých lidí s kterými z různých důvodů nemohu trávit čas. LÁSKA k nestálému, časem ohraničenému světu. Láska uvězněné duše ke své realitě. Odpoutávám se od stromu a vznáším se nad dům. Z výšky vidím dům jak vypadal, když mi bylo 11 let, vidím křižovatku Kbelská a Kolbenova pak pluji ještě výš, vidím až k Nuslým kde teď žijí moji rodiče, vidím až na Průhonice kde pracuji, ale ty jsou příliš v dálce a rozmazané. Jdu výše vidím jak z letadla, budovy a plochy v dálce. A dál. Vidím už jen rozdílnou barvu mezi pevninou a mořem. Stoupám ještě výš a jsem na místě odkud vidím pár hvězdiček a vesmírně zářivou barvu meziplanetárního světla. A na moment mi připadá, že tohle je taky realita. Tady je v pořádku, že tu není čas a gravitace.

 

            Plynule přecházím ze snu do reality. Je léto roku 2022, dnes nejdu do práce, tak jdu domu k rodičům. Asi týden jsem je neviděla, snažím se je vídat co nejčastěji i když přespávám blízko k práci. Mám je vzdálené jen 12 km, to je ideální vzdálenost na běžný běh. Přicházím domů a máma se na mě trochu vyděšeně dívá. Říká “Ty máš zas pohled jako děda dneska.” 

Já si zas hrála na tom stromě, víš.