Ilustrační obrázek článku Psaní je můj svět aneb moje cesta naplnění!

Psaní je můj svět aneb moje cesta naplnění


Zveřejněno dne
Článek zobrazen •

Počet komentářů k článku
Hodnocení článku •

Nazdárek!

Jsem jedna z mnoha lidí, co se toulá po téhle zemi. Liším se však tím, že mám hlavu v oblacích. Ne, nejsem blázen. I když možná trochu jo, poněvadž každý, kdo tak trochu fušuje do psaní, je cvok. Ptáte se proč? Protože miluju psaní, je to pro mě jako dýchání, bez kterého nemůžu žít! Říkáte, že to není možný?! Dobře, a co kdybyste si se mnou teď na pár minut sedli a přečetli si, co mě přivedlo ke psaní?

Už odmalička jsem zbožňovala příběhy. Milovala jsem chvíle, kdy nám mamka četla pohádky. Srdce mi bušilo jako zvon, když Popelka při útěku ztratila střevíček. Nebo když se Sněhurka zakousla do otráveného jablka. Tyto a mnoho jiných pohádek prošlo mým dětstvím. Bez pardonu se vám tady přiznám, že ještě teď si sem tam nějakou tu pohádku přečtu. A co vy, taky se občas vracíte zpátky do dětství?

 

V okamžiku, kdy i mě dostihla povinná školní docházka, a já se tak začala učit číst a psát. Nastalo to pravé rodeo! Viděla jsem najednou potencionální příběhy úplně všude! Každé ráno jsem se probouzela s novým příběhem, který mi pak nedal pokoj celý den. Přesto jsem ale neměla odvahu ho sepsat na papír a oživit jej. Měla jsem strach, že když ho napíšu a poté přečtu, bude to katastrofa, ale přesto jsem si chtěla něco zkusit napsat. Tak aniž bych o tom nějak extra přemýšlela. Vzala jsem si z knihovny knížku: Heidi děvčátko z hor. Strávila jsem nad tím hodiny a reálný svět pro mě přestal existovat. Čas kolem mě plul v tichém chaosu, a já se ani nenadála a měla jsem knihu přepsanou. Ve chvíli kdy jsem dopisovala poslední slovo, ucítila jsem obrovskou radost, že jsem z toho málem pukla. Zároveň mě naplnil pocit, že odteď dokážu všechno, na co si jen pomyslím.

Takto uplynulo několik let, kdy jsem přepsala mnoho pohádek a příběhů. S tím, že jsem jím přidala svůj vlastní konec. Už ani sama nevím, jak se to stalo, a kdy jsem začala psát své vlastní příběhy. Nejdříve to byly krátké příběhy s koňského světa. Matně si vzpomínám, že jsem sesmolila povídku s názvem Bílý jednorožec. Vím velmi originální název, ale co? Byl to můj první příběh. Trvalo mi to docela dlouho, ale mě to neskutečně bavilo. Dalo by se říct, že jsem se do toho příběhu ponořila a žila jim. Postavy na mě najednou dýchaly a prožívaly všechno se mnou. Pravda, většinou si jen stěžovali na svůj těžký úděl, ale nic se nevyrovná tomu, když vedete svého hrdinu ke zdárnému štěstí, a jste to právě vy, kdo ho k tomu celou dobu trpělivě vedl. O tom psaní z velké části je - o trpělivosti.

 

Povídku O bílém jednorožci si nikdo nikdy nepřečetl. Popravdě jsem ji ani nechtěla někomu dát číst. Strachem jsem měla sevřené půlky, z toho že mi někdo řekne, že je to blbost, kterou nikdy nikdo nebude číst. Teď už vím, že to úplně normální obava, u každého začínajícího pisálka. Podařilo se mi však po mnoha strastích příběh dopsat. Bohužel skončil v šuplíku, jako ostatně všechny mé příběhy. Každého z nás ale jednou dostihne touha něco z toho, na co v našem šuplíku sedá prach vydat, a to přesně se stalo mně.

Přišlo to, když jsem byla v pubertě a vytvořila knihu o upírech. Tenkrát to strašně frčelo. Stmívání bylo fenoménem, a já chtěla být další Stephenie Meyerová. Řeknu vám to narovinu! Nevyšlo to, protože jsem udělala jednu zásadní chybu, a to, že jsem jim poslala jen půlku rukopisu. Po čase se mi ozvali s tím, že to není špatný příběh, ale že rukopis potřebují celý. Netuším, co se přesně z mé strany tehdy stalo, ale přesto, že jsem měla knížku dopsanou, tak jsem ji neposlala, poněvadž jsem měla pocit, že tomu něco chybí. Nakladatelství jsem se omluvila a knížku zavřela, aby na ni znovu mohl padat prach.

 

Nějakou dobu jsem se vrátila ke psaní do šuplíku, ale tentokrát bylo téma Harry Potter, jelikož jsem v té době začala číst hodně povídek tohoto tipu na internetu. Takhle to u mě bylo několik let. Psala jsem si povídky, jen tak pro sebe, až jednou neteř přišla s tím, že našla na internetu stránku z názvem Wattpad a že jsou tam fakt dobré příběhy. Nedalo mi to, a přihlásila jsem se tam také. A měla samozřejmě pravdu, byly tam dobré příběhy a daly se tam dát i vlastní příběhy, a to bych nebyla já, abych to nezkusila. Vložila jsem tam příběh, který jsem momentálně psala. Téma bylo, jak jinak, než Harry Potter. Na první komentář jsem čekala pár dní, ale poměrně rychle se objevovaly hvězdičky. Něco jako laiky. Mně to stačilo k tomu, abych pokračovala dál. Po čase se tam objevil i ten pochvalný komentář. Radost, kterou jsem v té chvíli cítila, mi vydržela ještě několik dnů. Doslova bych z toho mohla tancovat po stole, ale udržela jsem se. Hrozilo totiž, že by pode mnou prasknul.

 

Nyní píšu a vydávám na Wattpad už šest let. Rozhodla jsem se znovu napsat a vydat knihu, ale tentokrát udělám všechno proto, aby to vyšlo. Dokážu to!

Bude to sice těžká a trnitá cesta. Teď už si víc věřím. Absolvovala jsem a stále absolvuji kurzy tvůrčího psaní, které mi hodně dávají.

Tak to je momentálně všechno, co bych o tomto tématu řekla, ale než se zase na chvíli odmlčím…

 

Chci ti ještě něco říct: 

"Pokud máš i ty nějaký sen. Splň si ho! Jdi mu naproti, protože splněných snů není nikdy dost."



Nejnovější hodnocení článku

Přidat hodnocení článku

Recenzi k článku mohou zanechat pouze přihlášení uživatelé.

Komentáře k poslednímu článku

Komentáře k poslednímu článku

Komentáře k článku mohou zanechat pouze přihlášení uživatelé.

Obrázek autora Petra Šefrová!
Foto autora: Petra Šefrová!

Petra Šefrová

Liberec

Psaní je pro mě život......

Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Přihlaste se k odběru, pokud Vás zajímají novinky:

Buďte v obraze...