Ilustrační obrázek článku 5 sekund léta - Můj úspěšný skok!

5 sekund léta - Můj úspěšný skok


Zveřejněno dne
Článek zobrazen •

Počet komentářů k článku
Hodnocení článku •

Jestli tohle je všechno, co si z dnešní lekce odnesu, tak jsem spokojená, “ říkám trenérovi na první (a možná i poslední) lekci Parkouru, na kterou jsme se odvážila. Občas zajdu do HOP arény, kde je plno trampolín k vyskákání se. Dostala jsem pár tipů, jak se rozeskákat na malých bednách. I když v tuhle chvíli ještě trochu doufám, že mi poradí, jak se vytrénovat k tomu, abych jednou dala salto. Jasně, je mi už 35 let a trenér sám je v kolektivu považovaný ve svých 22 letech za veterána. Je to pro mladý a taky mi skoro přijde, že je to sport z periferie společnosti. Trochu nepozornosti, pocit „nesmrtelnosti“ v nebezpečné směsici s adrenalinem, který se v tom vzduchu nějak uvolňuje do tělesného oběhu, asi. Nevím, jestli to tak je, ale tak nějak si to představuji. Teda u těch pokročilejších, ne u mě, které by stačilo jednou, někdy dát salto, trochu se vyskákat z nudy a skočit zpět do radostného sportování. Vlastně to je to, co bych od Parkouru pro sebe nejradši získala. Navrátit jiskru do každodenního sportování.

 

              Stále dokola ta samá píseň - kde vzít chuť ke sportu? Nejsnadnější to je, když mě to baví, naplňuje a přináší radost. Ale to není vždy. Miluji vytrvalostní běh a láska není jen zamilovanost, když to nejde samospádem, je potřeba vytrvat. Aspoň trochu se hýbat. Je to začarovaný kruh, čím víc člověk sportuje, tím víc má sil a energie a čím víc se fláká tím smutněji slábne. Získat kondici dá práci, ztratí se ale velmi rychle.

 

              „Tak teď můžeme zkusit to salto,“ říká trenér, jako by to šlo hned! „Já bych radši nejdřív na stěnu, na tu 2,3 metru bych si dala výzvu vyskočit snožmo, nějak přijít na to, jak si na to trénovat.“ Naprosto vážně mi odpovídá: „Jako ze shora dolů?“ 
Jako jo, trenére, jsem v porovnání s místní komunitou stará, ale na trampolínách se skáče nahoru!“ Je tam i takový motivační text velký jak půl haly, který jasně říká SKÁKEJ NAHORU! A krom toho, jak bych jako dolu skákala jinak? Celou úvahu nahlas shrnuji do jedné věty: „A ono to jde dolů i jinak než snožmo?“ A určitě se tvářím uraženě. 

 

Na mé přání jdeme nejprve k trampolínám, z kterých se skáče na mou oblíbenou stěnu. „Na tuhle teda vyskočíš jak nic!“ říká trenér. Hrdě na ní vyskočím a s pomocí rukou, kolen, brady a nemotorného pohybu vylezu nahoru. On jedním skokem skočí snožmo. To je to, na co chci natrénovat! Tak mě trpělivě učí, jak mám skákat a už na dnešní lekci se mi podaří vyskočit na stěnu a rovnou si sednou na zadek. Jakože vyskočíš 2,3 metru a sedneš si tam a povídáš si. Pohoda. Ještě to není snožmo, ale chápu pointu víc než včera, myslím.

Povídáme si o tom, jak ve sportu člověk rychle ztratí kondici a jak pomalu se škrábe nahoru, jak snadno a rychle se za začátku postupuje a od určité úrovně je posun téměř nemožný, když člověk dosáhne na své limity. Když na ně možná už dosáhl, ale nechce věřit, že dál to nejde. Vlastně jsme oba možná už osobního stropu ve svém oblíbeném sportu dosáhli (já ve vytrvalostním běhu, on v Parkouru), oba jsme v kondici horší, než byla naše nejlepší. Teda v parkuru já jsem na tom ve své osobní zkušenosti právě nejlíp, ale Parkour mám jen jako stéblo, kterého se chytám, abych se neutopila v běžných starostech a nezapomněla na svůj život mimo běžné povinnosti. Nic s tím nenaděláš, život jde dál. Ale v úvahách neztrácíme naději, že v tom našem oblíbeném sportu ještě můžeme pokročit. Jen se nejdřív dotrénovat k tomu, co bylo dřív a pak to ještě posunout.

 

              „Tak jdeme udělat to salto. To dáš jak nic,“ říká najednou. Vyděšeně odpovídám.
Jako dneska? To mi ukážeš, jak na to můžu trénovat, ne?“ Trenér však trvá na svém „To dáš do deseti minut.“ „Tak viděl jsem, jak skáčeš, nemáš problém s motorikou, nemáš strach a je to o hlavě.“ Argumentuji, že nejen o hlavě, ale taky o cviku. „No a to nacvičíme, teď, do deseti minut. Uděláš salto pozadu do těch měkkých kostek.“ A jsme na místě činu. 

Skládá se to ze tří částí, první skočíš po zádech do kostek.“ Třikrát to udělám a chválí mě. To se tak dělá, chválit, pro kuráž a povzbuzení, vím a funguje to na mě.

Zase chvilka úvah.

Vypráví mi, jak tam měl jednou dědečka 85 let s vnoučkem a ten si to chtěl taky zkusit. Příběh nedokončuje a přistupuje ke kroku dva. „Teď vyskoč a chyť se pod koleny. Kolena musím být od sebe ať si kolenem nedáš ránu do zubů.“ Skáču, daří se na první pokus. I to opakovat, jak se má. Trenér je spokojený. „A teď už jen třetí krok, neboj se toho, trochu se lekneš, já tě v tom vzduchu jakoby přehodím.“ Ještě se zastavuji, sedám si a než se poprvé pokouším o salto se ptám. „A jak to bylo s tím dědečkem, jsi musel mít hrozný strach o něj.“ Odpovídá: „No to jsem měl. Já vím, jak to funguje u dětí, ty trénuju, ale měl jsem o něj strach, aby se mu nepolámaly kosti a tak vůbec.“ 

No jasně, vždyť senioři jsou hodně choulostiví, můžou mít zlomeninu, jen někde zavadí omylem o kus nábytku, tak jsi s ním do toho nešel.“ 

 

Ale šel, trvalo mu to trochu dýl, ale dal to a nic si nepolámal. Tak pojď, jako předtím, vyskočíš dozadu, chytíš se pod koleny a já Tě přehodím“.

 

              A JE TO TAM! Mé první salto, pozadu. Pak druhé a třetí. Kouká trenér na hodinky a říká: „Tak 7 minut to trvalo od chvíle kdy jsme řekli, že na to jdeme, než jsi to zvládla poprvé.“ Skáču zas. Trošku mě brzdí, ať neskáču tak rychle, dokola, abych si neublížila: „Neboooj, já jsem pružná jak osmiletá holčička.“ Mému originálnímu vtipu se nesměje, tak tedy poslechnu s upřímným vysvětlením: „Když já jsem šťastná.“ Pak mě napadá, že bych si salto chtěla natočit, ale nechala jsem doma stativ (nevadí), jeden z jeho kámošů (nebo žáků, nevím jak to tam mají) se uvolil, že mi to natočí. Super! Před kamerou se mi první dva skoky nepodařily, ale na potřetí hezké salto. Úplně skvěle natočený. Dát ten iPhone někomu na ulici, místo videa by mě třeba vyfotil, v lepším případě by natočil vše v kuse, což bych si pak vystřihla, není problém. Ale tihle mladí s tím umí, možná taky ne všichni, ale měla jsem štěstí na kameramana, který natočil prostě 3x 7 vteřin hezkého videa aniž by se obraz hýbal. 

 

              Teď teda upřímně nevím, jestli tady příběh mého skákání začíná nebo končí. Protože cíl, za kterým jsem chtěla jít dlouhou a trnitou cestou, jsem zvládla na první hodině hladce a hravě. Předčilo to mé očekávání, zdola nahoru i shora dolu. Mám permanentku, a ještě si zaskákat půjdu, možná celé léto pravidelně, když mám chuť a vím co si mohu zkoušet a pak ještě asi budu chtít svůj pokrok sdílet s trenérem, aby mě naučil zas něco nového. Možná se tenhle sport stane součástí mého života podobně jako zimní plavání nebo cyklistika.

 

              Jak si o tom přemýšlím, koukám znova nevěřícně na video se vzpomínkou na své první salto. Tolik jsem se toho bála. Sdílela jsem video na Facebooku a kamarádka mi píše: „Co to hraje za hudbu na pozadí?“ „Co? Tam hrála hudba? Ani jsem si nevšimla.“ Tak si pouštím video se zvukem a slyším to. Hrají skladbu Teeth od 5 Seconds of Summer! To mě dojalo, sice jsem to v tu chvíli nevnímala, ale někde v podvědomí to znělo. Tak nějak 5 vteřin ten výskok do salta, salto a zvedání se z něj trvalo. Pět vteřin z léta. Těhle pět vteřin mi pro letošní léto jako okořenění sportu stačí.

Upřímně s vděčností víc nežádám.



Nejnovější hodnocení článku

Přidat hodnocení článku

Recenzi k článku mohou zanechat pouze přihlášení uživatelé.

Komentáře k poslednímu článku

Komentáře k poslednímu článku

Komentáře k článku mohou zanechat pouze přihlášení uživatelé.

Obrázek autora Ludmila Cerovská!
Foto autora: Ludmila Cerovská!

Ludmila Cerovská

Praha

Psaní je pro mě cesta, jak být šťastná a pomáhat v tom druhým. Dělám na té cestě spousty chyb, z kterých se učím. A právě to hledání plné nástrah je smyslem....

Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Ilustrační obrázek článku !

Shlédnuto:
Foto autora: !
Přihlaste se k odběru, pokud Vás zajímají novinky:

Buďte v obraze...