Jmenuji se Marušánek a popadl mě černý kocour - A takhle to bylo (1.)

Byl nádherně provoněný den. Sluníčko krásně svítilo a příjemně hřálo. Bezstarostně jsem si dováděla na břehu, ochutnávala všechno, co mi přišlo pod zobáček, takže jsem si vůbec nevšimla, že už mě nějakou tu chvíli někdo pozoruje.

Úplně jsem zapomněla na nebezpečí, která na takového prcka jako jsem já, můžou číhat. Maminka mi sice říkala, že se nemám moc vzdalovat a taky to že si nemůžu sama plavat, kam se mi zachce a že ji mám poslouchat a ještě spoustu dalších věcí. 

No jo, ono se to řekne. Jenže jak má takové malé káčátko, jako jsem já poznat, že je něco špatně, když teprve všechno objevuje a všechno vidí poprvé. Sluníčko navíc tak krásně hřeje a vodička příjemně šplouchá a všude kolem je taková spousta zajímavých a dobrých věcí. 

 

Najednou po mě skočil a já se strašně lekla. „ Mamí ! Mamí ! „ Křičela jsem, co mi zobáček stačil, ale už bylo pozdě. Ta obluda černá si mě nesla v tlamě a vůbec jí nezajímalo, že chci k mamince a že jí chci povědět, že už budu hodná a že už ji vždycky poslechnu. Vzdalovali jsme se od maminky pořád víc a víc. Najednou jsem maminku vůbec neviděla. Ta potvora mě nesla pořád dál a dál a já se strašně moc bála.

„Hej ty! Obludo jedna černá! Koukej mě pustit! Já musím za maminkou! Vždyť se o mě bude bát! Kam mě to vlastně neseš!? Vždyť to bolí!“

Pak se mnou najednou skočila do zahrady a už si mě nese domů. No snad mě nechceš sežrat!?

Najednou slyším „…bráško! Co to zase máš? Dej to sem!...“.

V duchu si říkám. To asi někdo volá na obludu a ta mě jistojistě pustí.

„Slyšíš?!  Máš mě pustit! Kam mě to zase neseš?!"

Představte si, že vůbec neposlechla!  Naopak. Popadla mě a utíkala se mnou zase pryč.  Pak se tam najednou objevil takový velký chlupatý zrzoun a sebral mě té černé potvoře. Šťouchal do mě studeným čumákem, olizoval mě a mně se to vůbec nelíbilo. Byla jsem vystrašená tak, že už jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásek. 

Pak přiběhl někdo ještě daleko větší než obě obludy dohromady a zakřičel „Míšo! Fuj je to!“  A to byla moje záchrana. Zrzoun Míša byl naštěstí daleko poslušnější než černá obluda, takže do mě přestal šťouchat a koukal se hodně provinile. Však měl taky proč. Copak se sluší takhle ubližovat menším?

 

Pak mě ten velký tvor vzal do dlaní. Byla to ona. Třásla jsem se po celém těle a byla ve mně malá dušička. Měla však příjemně teplé ruce a pořád si mě prohlížela. Strachovala se, jestli mi někdo neublížil a já, i když jsem se pořád klepala strachy, cítila, že už se bát nemusím.

Chvíli nevěděla, co se mnou má udělat a tak běhala všude kolem a snažila se o mně zjistit co možná nejvíce věcí. Například co takové kačenky jako já vlastně baští a jak se má o mě postarat a co by bylo nejlepší. Jestli mě má pustit do strouhy nebo jestli si mě má radši nechat doma. Aby prý mi zase neublížil nějaký kocour.

A tak jsem se dozvěděla, že ta černá potvora, co jí říkají bráška, je kocour a bydlí se zrzavou potvorou, která je pes a jmenuje se Míša. Později jsem se taky zjistila, že ten velký tvor, který mě zachránil, se jmenuje Hanka a je to člověk.

V životě jsem neviděla tolik potvor najednou!

Odněkud pak přišel ještě jeden velký tvor. Taky člověk. Byl fousatý a Hanka mu říkala Franto. Udiveně na mě koukal a říkal, že jsem krásná. To se mi docela líbilo. Chvíli se pak o něčem domlouvali a pak se rozhodli, že můžu zůstat s nimi, že se o mě postarají.

Pak mě vzali k takovému malému jezírku na zahradě, aby zjistili, jestli jsem v pořádku a taky jestli už umím plavat a baštit. Já jim samozřejmě ukázala, jak jsem šikovná a jak mi to báječně jde.

Dostala jsem namočený chlebíček a na hladině plavalo i pár jiných laskomin, které my kačenky máme moc rády. Kousek travičky, nějaký ten komár i několik malých mušek. To byla dobrota. Měla jsem veliký hlad a tak jsem si pořádně nacpala bříško. Hned mi bylo líp. S plným bříškem bylo najednou všechno veselejší.

Stejně jsem ale pořád zkoušela volat maminku. Škoda, že mě neslyšela. Protože, kdyby mě slyšela, dozajista by si pro mě přišla. Já bych jí všechno vyprávěla a pak bychom spolu šly domů a bylo by nám dobře. Jenže to se nestalo. Maminka mě neslyšela a já zůstala úplně sama mezi všemi těmi divnými tvory.

Bydlí jich tu spousta. Kromě brášky a Míši tu bydlí ještě několik dalších kocourů a koček. Všichni mě okukují a jde z nich hrůza. Naštěstí je tu Hanka, která je ode mne vždycky včas odežene.

Když jsem se dostatečně napapala a vycachtala, tak mě vzala do teplé náruče. Doma mi udělala výběh z takové veliké bedny, ve které mi uchystala pelíšek a vodičku na cachtání.

 

Nezapomněla ani na něco k zobání. To, kdybych měla zase hlad. A ten já mám skoro pořád.

Když jsem se po koupeli osušila, zachumlala se do měkoučkého pelíšku, který byl pěkně vyhřátý, protože mi Hanka nad ním rozsvítila lampičku. Příjemně to hřálo a já za chviličku spala, jako když mě do vody hodí.