Jmenuji se Marušánek a popadl mě kocour - Dostala jsem jméno Maruška (3.)
Říkala jsem vám už, že jsem dostala jméno? Že ne?
No, ono to vůbec nebylo tak jednoduché, protože se vlastně pořád neví, jestli jsem kluk nebo holka. U tak malých kačenek, jako jsem já, se to totiž nepozná. To až později.
Až když se nám začne zabarvovat peří a jsme skoro dospělí. Možná, že to někdo pozná dříve, ale Hanka ani Franta to nepoznají.
Vymýšleli mi různá jména a vůbec se nemohli dohodnout, jak mi vlastně budou říkat.
Nakonec mi začali říkat Maruška. Docela se mi to jméno líbí, i když nevím, jaké to bude, jestli se zjistí, že jsem kluk. To by tedy byla pěkná bžunda.
Dovedete si to představit? Kačer Maruška!
Dopoledne přijela dcera Hanky. Jmenuje se Lenka. Koukala na mě s vytřeštěným pohledem, kroutila hlavou a pořád dokola opakovala
„To je drobeček.“ a „Ta je krásná.“ a „Co s ní budete dělat?“
Ty první dvě věty se mi líbily, ale jak se může tak hloupě ptát co se mnou budou dělat? To nechápu.
Copak nevidí ten krásný výběh?! Copak neví, že už mám i jméno?! To by snad došlo každému. Samozřejmě že tu s vámi budu bydlet. To dá přeci rozum!
Udobřila si mě však tím, že uměla hezky hladit a bylo u ní hezky.
Lenka navrhla, že bych se mohla jmenovat Kvída. Že kdybych byla náhodou kluk, tak by mi mohli říkat Kvído a taky proto, že prý pořád kvičím. Mně se to jméno ale moc nelíbí. No uvidíme.
Třeba si to ještě rozmyslí, a nebo se ukáže, že holka jsem a bude pokoj.
