Jmenuji se Marušánek a popadl mě kocour - Začínám si zvykat (4.)
Na noc mě Hanka bere domů do bedýnky, ve které jsem spinkala první den. Prý abych se nebála a taky aby mi nebyla zima.
Nejdřív jsem se bála, že tam budu muset být pořád a snažila jsem se z té bedýnky dostat, protože je o hodně menší než ten nový krásný výběh. Skákala jsem do výšky a taky jsem naštvaně křičela. Hanka mi vysvětlovala, že se nemusím bát a že bedýnku mám jen na noc. Venku by mi prý mohlo být chladno. Taky by si na mě mohl dovolovat některý z kocourů, což by se mi asi moc nelíbilo. Chvíli jsem dělala fóry, ale nakonec jsem se nechala umluvit.
Lampička mi příjemně prohřívala peří, v pelíšku jsem si vyšlapala pohodlný důlek a tělíčkem mi začalo prostupovat příjemné teplo, takže jsem za chvíli začala klimbat.
Ve chvíli, kdy se mi zrovinka tak dobře spinkalo, někdo lampičku zhasnul. Okamžitě jsem spustila bandurskou a nepřestala, dokud se světlo znovu nerozsvítilo. Já vím, že jsem to možná trošku přehnala, ale alespoň si to příště rozmyslí.
Do rána jsem pak vzorně spinkala jako dudeček.
Druhý den ráno hrozně pršelo, takže jsem mohla do nového výběhu až odpoledne. To přišel Franta z práce a přenesl mě tam.
Bylo to moc prima. Vrhla jsem se do vodičky a užívala si sluníčka.
To je úplně jiné plavání, když máte velký prostor. Taky můžu kolem pozorovat spoustu věcí a poslouchat nové zvuky.
Venku je to daleko lepší než v baráku, kde vidím akorát strop, a nebo nějakou otravnou mouchu, co letí kolem.
Občas se nad okrajem výběhu objeví kočičí hlava. Kočičáci totiž pořád chodí obdivovat můj nový příbyteček. Asi mi ho závidí, protože oni takový nemají. Já jim pak schválně ukazuju, jak umím plavat a taky jak si můžu lebedit na sluníčku a vůbec se jich nebojím, protože na mě nedosáhnou. Tedy alespoň doufám.
Večerní stěhování do bedýnky proběhlo tentokrát v klidu. Jednak si začínám zvykat a taky proto, že všichni pochopili, že se chci celou noc vyhřívat a nechali lampičku rozsvícenou.
Doufám, že zítra pršet nebude a budu si sluníčka užívat celý den.
