Dohoda s nepřítelem - Fakírka (12.)

Šlapala jsem jako švýcarské hodinky. Jen aby byl klid. Z práce do školy a pak hned domů. Jinak mě čekal výslech. Stačilo deset minut a byl problém. Kde jsi byla, jak to, že jdeš tak pozdě, ty někoho máš…

 

Netuším, jak bych tu nevěru asi tak stihla. V práci jsme byly samý ženský… Možná tak někde cestou ve výtahu. Nechápala jsem jeho myšlenkové pochody. Byl tou žárlivostí posedlý.

 

Rád se mnou chlubil. A já blbec to považovala za normální a ještě mi to dělalo dobře! Mým úkolem bylo uvařit, uklidit, neremcat a beze zbytku naplnit představy o ideální manželce. Kdybych tušila, na co si zadělávám… Jenže k tomu jsem ještě zdaleka nedospěla.

 

Ať jsem však udělala cokoliv, bylo to pořád málo. Postupně přitvrzoval ve svých požadavcích. Prstem kontroloval, zda je utřený prach, lustroval tašky a ke všemu měl připomínky. Samozřejmě zaobalené do mantry „Říkala jsi, že ti mám říct, když budeš dělat něco špatně.“

 

Už jsem na tu větu byla alergická. Litovala jsem, že jsem ji kdy vypustila z pusy. Když tak nad tím s odstupem mnoha let přemýšlím, žili jsme vlastně dvojí život. V okruhu přátel ideální pár, za zavřenými dveřmi parodie na loutkové divadlo. I když je pravdou, že už jsem občas nějaký ten růžek vystrčila a zaprotestovala. A přitom si stačilo uvědomit, jaký je vlastně srab. Tak jednoduché by to bývalo bylo.

 

Jedním z kritických momentů byl okamžik, kdy jsem změnila zaměstnání a začala pracovat v rádiu. Rád se tím sice chlubil, ale vnitřně to vnímal jako ohrožení své pozice pána domu.

 

V přítomnosti lidí jsem v sobě čím dál častěji nacházela odvahu a dokázala mu říct do očí téměř všechno, co se mi nelíbilo. Samozřejmě jakože v nadsázce. Žádné hádání nebo scény. Vzájemné špičkování za účasti známých a kamarádů mi vlévalo do těla energii. Všichni se bavili našimi hláškami okořeněnými černým humorem. Jen my dva jsme věděli, že je to doopravdy. Taková hra na pravdu, kterou jsme oba respektovali a doma se k tomu nevraceli. Nepsané pravidlo, které fungovalo jako ventil pro upuštění páry. Svým způsobem nás to i bavilo. Pravda. Jen do určité doby.

 

Na co jsem si však nikdy nezvykla, bylo neustálé buzení. Byl klasický nespavec. Často se probouzel. Nebyl schopen pochopit, že si s ním nechci celou noc povídat ani to, že za světla spát prostě neumím. Každé rozsvícení lampičky bylo, jako když dostanu dělovku mezi oči. Trvalo roky, než se mi ho povedlo přesvědčit, aby to nedělal. To už však moje schopnost normálně spát doznala stupně značného narušení. Nikdy už se to nezlepšilo.

 

Bylo to období, kdy se (kromě jiného) vyrojila spousta nejrůznějších finančních poradců a pojišťovacích agentů. Jednoho dne k nám, za účelem uzavření pojistné smlouvy, přivedl svého kamaráda. Byla jsem ráda, že nemusíme nikam chodit. Jenže jsem netušila, že s tímto výdobytkem přichází i další novoty. Jednou z nich bylo, že mi začaly chodit pohledy s přáním k narozeninám, vánocům… Dnes už je to běžná praxe, i když nyní chodí tyto milé upomínky toho, že váš poradce ještě žije emailem, ale tenkrát to byla novinka.

 

A tak jsem jednoho krásného dne přišla domů z práce a hned mezi dveřmi jsem dostala facku. Až jsem přestala slyšet na levé ucho. Když jsem pochopila proč, snažila jsem se situaci vysvětlit, ale marně. Potřebovala jsem k doktorovi, ale nechtěl mě pustit z bytu.

 

Naštěstí po nějaké době vyměkl a milostivě mě „propustil“ se slovy „Vezmi si psa a vypadni!“  Můj milovaný jezevčík. Dárek, abych náhodou neměla moc volného času. Mám slabost pro vše chlupaté. Byl to takový můj parťák do nepohody a spřízněná duše. Jenže cestovat se psem ve stavu, v jakém jsem byla, nic moc. Držela jsem to moje chlupaté štěstí v náručí a po tvářích mi tekly slzy. Dodnes jsem vděčná kolegyni, že mě zachránila, a pak během vyšetření chlupáčka pohlídala.

 

Veškeré hlasitější zvuky mi způsobovaly doslova výbuchy v hlavě. Netuším, jak bych to bez ní zvládla. Verdikt lékařů zněl jasně. Prasklý ušní bubínek a zhmožděnina mozku. Na chvíli jsem díky té „ráně probuzení“ získala schopnost vyfukovat vzduch uchem. V mrazivém počasí, které tenkrát panovalo, tak vznikal legrační efekt kouřícího ucha. Připadala jsem si jako fakír. Jen ta citlivost na ostré zvuky byla hodně nepříjemná. Ať žijou ochranná stavební sluchátka! Moc mi slušely.

 

Ucho se zacelilo poměrně rychle. S hlavou je to horší. Jizva na mozku už zůstane jako jedna z památek na jeho velikou a nehynoucí lásku. Jsem tedy oficiálně praštěná. Už nafurt. Navíc s bonusem v podobě  možných budoucích problémů s epileptickými záchvaty. No jo. Láska prostě někdy bolí. Zkušenost k nezaplacení, i když bych se bez ní nejspíš obešla. Pořád se mi vrací věta „Blbejch ženskejch je na světě dost.“  A já byla.

 

 

10. Promiň – Neměla jsem ti tolik ustupovat. Postavit se ti dřív než jsem to udělala. Abys mě nebudil a nežárlil na mě. Vždyť to bylo celé naprosto absurdní. Vím. Je to moje chyba. Vlastně jsi to všechno dělal jen proto, abys mě donutil uvědomit si svoji vlastní cenu a důstojnost. To, že mám i vlastní vůli a představy o životě. Že nejsem tvoje hračka a chci mít i svůj vlastní prostor k realizaci. Možná kdybych ti to řekla hned na začátku. MOŽNÁ. Přemýšlím, jestli toho lituju. Jestli mi to víc dalo nebo vzalo. V každém případě se to stalo a já mám o spoustu prožitků větší zkušenost a snad i schopnost rozpoznat nebezpečí… Kdo ví?