Dohoda s nepřítelem - Hráčské doupě (11.)

Byli jsme jako jedna velká rodina. Celý náš vchod. Minimálně první dva roky. Děti byly skoro všechny stejně staré, takže nikdo moc neřešil, u koho zrovna jsou. Jednou byly u nás, podruhé o patro výš. Sušárna fungovala jako ideální společenská místnost.

Hitem té doby byly fritovací hrnce a mikrovlnky. Všichni jsme na čas propadli hranolkovým orgiím. Udělala jsem mísu tatarky s kapiemi, někdo další nakrájel brambory a pak už jsme jen smažili a žrali. Takové idylické období sbližování a vzájemné pomoci.

V celé společnosti panovala z nedávno nabyté svobody taková uvolněná atmosféra. Měli jsme pocit, že můžeme úplně všechno. Byl to opojný pocit. Dnes bych řekla nebezpečný. Ale to si tenkrát nikdo neuvědomoval. Vnímali jsme bezstarostně tu širokou škálu možností. Jen do hospody to měl chudák daleko, i když jich v okolí bylo docela dost. Ještěže nebyl líný a vždycky v sobě našel dostatek síly.

Nejdříve objevil takovou sídlištní knajpu blízko metra. Hrál se tam kulečník a „očko“. Někdy přes celý den až dlouho do noci, respektive do rána. Kdo potřeboval odpočinek, schrupnul si na židlích a pokračovalo se dál.

Naše sídliště nebylo v tu dobu zcela dokončené. Zejména terénní úpravy v některých částech v podstatě neexistovaly. Cesta k hráčskému doupěti tak nebyla úplně jednoduchá a skýtala spousty nástrah. Pro zrychlení jezdil na kole. Dopoledne tam a k ránu zpět. Musel projet hrbolatým, svažitým, ale hlavně bahnitým úsekem přes můstek kolem rybníka až na sousední sídliště. Dolů to šlo celkem snadno, ale cestou zpátky se musel pořádně rozjet, aby nabrat rychlost na poměrně prudké stoupání ne zcela ideálním terénem. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k nějaké patálii.

Jednou takhle dopoledne vyrazil, a když se s ranním kuropěním vracel domů, ze zvyku šlápl do pedálů. Co to dalo. Bohužel netušil, že během dne započala výstavba schodů vedoucích k můstku, a že ve svahu vykopali hluboký příkop. Setrvačnost udělala svoje. Jak se říká, cesta se zvedla… a on do něj zahučel. Plnou parou. Domů dorazil celý od bahna, samá krev a krevní podlitina. Bahno z něj doslova padalo. Ještěže alespoň to kolo opláchnul v rybníku.

Opilci však mívají v takových situacích štěstí. Jsou naprosto gumoví, takže když přišel domů, vypadal sice opravdu velmi impozantně, ale v podstatě se mu nic nestalo. Na jeho výraz však jen tak nezapomenu.

Cítila jsem v tu chvíli krásně poťouchlé, ale přesto tiché zadostiučinění.

9. Promiň – První roky v novém bytě byly docela hezké. V té době jsem ještě byla schopná se spoustě tvých opileckých zážitků smát. Až čas ukázal, že být spolu nebyl až tak dobrý nápad. Vnitřně jsem to cítila, ale nedokázala jsem to říct, ani tě opustit. Mohli jsme se spoustě věcí vyhnout a být prostě jen přátelé. Dobří přátelé.