Dohoda s nepřítelem - Jablka (16.)
Zahrádka se stále častěji stávala mým únikem i místem pro načerpání sil. V podstatě každou volnou chvíli. Postupně jsem se dostala do stavu jakéhosi nouzového „režimu“ pro přežití, s eliminací újmy na psychickém zdraví. Přes noc celkový restart paměti, a další den pak začínal s čistým štítem. Takové oblbnutí mozku, aby vytěsnil vše nepříjemné, i když tam někde vzadu, úplně v koutku se vše nebezpečně syslilo a sílilo. Snažila jsem se vše špatné vytěsnit a překvapivě to nějaký čas i pomáhalo. Neříkám, že bylo všechno zalité sluncem, ale tolik to nebolelo. I když, po pravdě řečeno, jak kdy.
Byl konec léta. Sousedka mi přinesla plnou tašku jablek na zavaření. Rozložila jsem se v kuchyni na stole. Na jedné hromadě jablka, na druhé odpad, na další nakrájené kousky a v míse pak již nastrouhaná jablka na plnění do sklenic. Kdo zavařuje, ví, co je to za pakárnu. Spousta práce, ale co bych pro to moje nebohé dítě neudělala, že? Štrúdl jsme konec konců měli rádi všichni a fakt jsem se na něj těšila.
Na stole se mi utěšeně plnily sklenice a přede mnou narůstala hromada ohryzků a odkrojků. Když dorazil, měl poměrně dost „naváto“. Evidentně nebyl příliš nadšený, že v okamžiku, kdy chce jíst, mám zabraný celý stůl. Dalo by se spíš říct, že byl hodně vytočený. Staleté moudro, že hlad je prostě hlad, a že hladoví lidé jsou zlí, se doslova zhmotňovalo v prostoru. Stůl je přece na jídlo a ne že si tam rozložím jablka, bůhví od koho. A zrovna TEĎ.
Ještě chvíli jsem mlčky strouhala. Možná neměl být tak umanutý. Možná měl trochu ubrat na emocích. Možná, možná, MOŽNÁ! Ale ten tón! TEN TÓN! Najednou se ve mně všechno vzbouřilo. Popadla jsem mísu s těmi nastrouhanými jablky a vší silou s ní švihla do rohu místnosti. Mísa nepřežila a jablka byla doslova všude. Takový malý atomový výbuch s docela slušným rádiusem. Ale ten pocit! Ten úžasný úlevný pocit, se snad nedá ani popsat. Doslova mě zalila vlna euforie. Poté jsem se mlčky zvedla a odešla středem do jiné místnosti.
To nečekal. Zůstal tam stát jako opařený. S otevřenou pusou na mě zíral a chvíli se nezmohl ani na slovo. Během vteřiny vystřízlivěl. Možná mu v tu chvíli došlo, že s vyhlídkou na večeři to nevypadá moc dobře. Ani se mě nesnažil jakkoliv donutit k úklidu. Bylo to velmi zvláštní. Úplně nová reakce, jakou jsem u něj nikdy nezažila. Nejspíš správně vytušil, že by nebyl úplně dobrý nápad dráždit hada bosou nohou. Byla jsem ztělesněním boha pomsty, a rozhodně jsem žádné gruntování neměla v úmyslu. Vybral si zkrátka hodně blbej den. Dcerka si užívala na prázdninách. Nic mě nenutilo k ústupu. Beran proti beranovi aneb kdo z koho. Po třech dnech vypnutého zvuku a potažení sporáku černým flórem*) se stal zázrak. Binec sám od sebe zmizel. Nikdy už jsme o tom nemluvili. Nic se nestalo, život šel dál.
Štrúdl se tehdy jednoduše nekonal. Škoda. Nicméně něco se změnilo. Malé, ale zásadní vítězství na tom našem soukromém vztahovém písečku.
14. Promiň – Vím, že jsem byla dost natvrdlá a neměl jsi to se mnou jednoduché. Chtěl jsi mě jen naučit, abych si sama sebe vážila a byla sama sebou. Že nejsem jen kus hadru, kterým můžeš vytřít kdejakou špínu. Že mám svou hrdost a nikdo nemá právo se mnou vorat, jak se mu zlíbí. Ale na ten štrúdl jsem se tenkrát fakt těšila. To jsi nemusel. Byla ho škoda. Vždyť jsem ho chtěla upéct pro všechny. I pro tebe. A mohl jsi klidně sníst všechny milované patičky. Jako správnému tupounkovi mi to však stále nestačilo. Potřebovala jsem další lekce této prapodivné školy života. Ještě mnoho.
*) černý flór – černé sukno na znamení smutku
