Dohoda s nepřítelem - První vzdor (6.)

V létě jsme jezdili k nám na chatu. Máma vždycky říkala, že je to takový tátův Karlštějn. Ne že by stavba byla tak veliká, ale protože ji stavěl opravdu velmi dlouho. Taková stavba století. I po dvaceti letech se držel při zemi. To znamená, že obyvatelný byl v podstatě jen spodek. Kamenné klenby v kombinaci se dřevem, obrovský krb... S každým kamenem se doslova mazlil. Jeden po druhém vybíral a usazoval hodiny. Bylo to moc hezké. Bohužel si tento sen již nestihl splnit.

Stavba probíhala v nádherné lokalitě malebné vesničky obklopené brdskými lesy. Malá obec s úžasnou vybaveností. V areálu koupaliště byla hospůdka, tenisové kurty, fotbalové hřiště, pořádaly se tu koncerty pod širým nebem, grilovačky, uzení, ale i další akce. Cestou z hospůdky se chodilo kolem pekárny, kde stačilo v noci zaklepat na okénko a koupit si ještě horké koláče, buchty, ale i pecen výborného chleba. Zkrátka takový malý ráj na zemi.

Nebudu zastírat, že do hajan chodíval mírně řečeno v poněkud použitém stavu. Dost mi to jeho pití vadilo. Když se napil, byl to úplně jiný člověk. Jako kdyby mu najednou narostla tekutá ramena. Všechno muselo být po jeho.

Jsem beran. A občas jsem se zasekla a trochu si zavzdorovala. Třeba když po mně chtěl, abych uprostřed noci rozsvítila světlo, aby si mohl milostivý pán odskočit. To byl tenkrát docela odvážný kousek. Chvíli se mě snažil donutit vstát, ale nakonec se dopotácel ke dveřím, stáhl kalhoty a natruc mi potřebu vykonal přímo na dlažbu. Zážitek z vůně byl fakt něco. Beze slova jsem si sbalila peřiny a šla spát do původní provizorní chatky. Celý ten smradlavý poklad jsem mu tam nechala.

Trvalo, než přišel. Měl jediné štěstí, že to po sobě uklidil. Tedy alespoň do té míry, kterou mu dovoloval jeho podroušený stav.

Tenkrát jsem si poprvé dovolila říct, že už s ním nechci být. Chytil mě a snažil se mě přesvědčit o tom, jak jsem hloupá a jak mě děsně miluje. Přesvědčoval mě tak vehementně, až mi jeho ruce najednou obejmuly krk a přitlačily.

Během chvilky ´mě sice pustil, ale nic příjemného to tedy nebylo. Polykat jsem nemohla ještě několik týdnů. Chvíli byl jako mílius. Snažil se sekat dobrotu. Téměř mě na rukách nosil. Sliboval a sliboval. A já nakonec vyměkla.

4. Promiň – Možná jsi mě tím chtěl jen probudit. Vybičovat mě k nějaké reakci. Abych se vzpamatovala a vyhnala tě svinským krokem ze svého života. Abys mi nemusel ubližovat. Jenže pro mě to asi ještě nebylo dostatečně „hard“. Patrně jsem potřebovala mít tu školu života víc akční. Možná jsem byla svým způsobem masochista. Nicméně se ti za tu svoji zabedněnost omlouvám. Určitě to nebylo příjemné ani tobě.