Dohoda s nepřítelem - Voznice (18.)

Sdíleli jsme společnou domácnost jako kamarádi. I když to asi není úplně ten správný výraz. Dal se na podnikání. Montoval sádrokartony. Říkal, že se pro tuto práci narodil. Jako bývalý seřizovač neměl problém s přesným měřením, takže se velmi rychle naučil složité klenby, výklenky, oblouky, ale i další vychytávky. Zkrátka ho to hodně chytlo.

 

Bylo to docela hezké období. Práce mu šla dobře od ruky. Tahle technologie byla sice ještě v plenkách, ale velmi úspěšně se rozvíjela. Když se všechno naučil, dal se dohromady s jedním ze spolustolovníků. Kšefty se jen hrnuly, takže měli co dělat, aby to stíhali.

 

Najednou vydělával peníze, což mu nejen zvedlo sebevědomí, ale zároveň získal i jakousi potřebu investovat do domácnosti. Koupili jsme nový nábytek, koberce a spoustu dalšího vybavení. Dalo by se říct, že jsme mezi sebou vyhlásili křehké příměří. On montoval a já vedla účetnictví.

 

Několik let to fungovalo. Takové to střídavě oblačno. Začali jsme zase vyrážet na vandry i na chatu. Nikdo v podstatě nepoznal, že je mezi námi nějaký problém. Prostě dokonalý pár.

 

Když jsme jednou vyrazili na čundr, připojil se k nám jeden z přátel lahodného moku. Měli jsme naplánovanou trasu po Voznických kempech. Dneska už to tak není, ale tenkrát byl tramping hodně IN, takže se jich tam nacházely desítky.

Bylo horko. Zastávka v místní hospůdce se trochu protáhla a kamaráda poněkud společensky unavila. Statečně se však zvednul, nahodil na záda bágl a vyrazili jsme.

 

V „civilu“ jezdil s kamionem. Uměl poutavě, ale hlavně vtipně vyprávět historky z cest. A že jich bylo! Vzpomínám si na jednu, kdy měl na trase vážnou kolizi. Vezl tenkrát plný kamion másla až někam na Sibiř, blbě uvízl v závějích sněhu. Musel tenkrát chudák počkat do jara, než pro něj někoho poslali. Místní osadníci byli velmi milí a pohostinní lidé, takže mu nic nescházelo. Jídla a pití neurekom. Když však roztál sníh, zjistil, že mu z kamionu zbyl jen podvozek.

 

Všichni tři jsme si to ve veselé náladě šlapali lesem. Kdo zná Brdy, ví, že je to samý kopec. Byla jen otázka času, kdy ho množství vypitého piva přemůže. Únava sílila každým krokem, a i když byl hodně statečný, záhy se svalil do trávy se slovy „Já tady na vás počkám.“

 

Moc jsme neprotestovali. Konec konců bez zátěže se nám půjde o hodně lépe a cestou můžeme nasbírat i nějaké houby k večeři. Bágly včetně „žracáků“ jsme vyskládali na úhlednou hromádku, zkontrolovali, že leží pohodlně, ujistili se, že tam na nás jisto jistě počká a vydali se na cestu.

 

Courali jsme se skoro dvě hodiny. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme ho na smluveném místě nenašli. Kamarád pryč a bágly taky. Trochu v nás hrklo. To přece nemohl pobrat!  Bylo nám celkem jasné, že se jako správný opilec vydal po čuchu zpátky ke zdroji. Žízeň je prostě žízeň. To je jasný. Jen jsme si nebyli jistí, že ty naše věci fakt pobral.

 

Po chvíli jsme dorazili k výčepu. Kamarád seděl u stolu, před sebou orosenou desítku, kolem sebe naskládané ty naše batohy a s pusou od ucha k uchu nás vítal. „Mě vám najednou přepadla tak strašná žízeň, že jsem se radši vrátil, aby mi nevyschly voči.“

 

I on nás měl za ideální dvojici. Říkával, „Jestli vy dva půjdete od sebe, tak bude konec světa.…“ Nemělo cenu mu to vyvracet. Jen jsem si v takových chvílích vždycky vzpomněla na láskyplná slova „Mám tě rád, ale jestli tě má pánbůh radši, ať si tě vezme.“

 

No jo. Láska je prostě láska. Až za hrob.

 

 

16. Promiň – Vím. Byly i hezké chvilky. Jen jich s přibývajícím časem ubývalo. I tak jsem za ně vděčná. Škoda, že jsme si nedokázali tyhle hezké a veselé chvíle promítnout i do běžného života. Ale za tohle období děkuju.