Jak může vypadat typický den zdravotní sestry?

Někdy mají lidé zkreslenou představu o tom, co zdravotní sestra a jiný personál v práci dělá.

Víš, co v práci děláme? Dokážeš si představit, s čím se potýkáme? Přečti si o jednom z mnoha dnů.

 

 

Typický pracovní den. Ráno vstávám v 5:30, nohy mě ještě bolí z předešlé služby, žaludek mám na vodě, ale co se dá dělat. Nikdo jiný za mě službu neodpracuje. Dopajdám se do koupelny, a než se vypravím, uběhne sotva 20 minut. Vstávám co nejpozději, protože jsem vděčná za každou drahocennou minutu spánku.

Když přijíždím k nemocnici, těším se na své kolegyně. Jsme jako rodina, jsme spolu pořád, a vždy jsme spolu zvládly někdy až téměř nemožné.

 

Těším se, až si dám v rychlosti snídani s kávou, během předávání ranní služby. Bohužel, překvapení přišlo hned ve dveřích, kdy jsem viděla, že mé drahé kolegyně resuscitují. Běžím do šatny rychle se převléct, a přímo tryskem letím pomoct. Stlačujeme hrudník u starého pána, přes rouru v krku napojenou na ambuvak dodáváme kyslík plicím a dále do krve, voláme nahlas názvy léků, aby bylo jasné, kdo aplikuje to, co bylo naordinováno. Srdce mi buší, chci aby to pán zvládl a vrátil se k rodině. Moje nemotorné ruce rozklepané adrenalinem nejsou schopny aplikovat lék, a tak přiskakuji k bojujícímu tělu, a vrhám se k nepřímé srdeční masáži. Po pár minutách lékař konstatoval smrt. Nebylo mu již pomoci. Chci odejít někam do tiché tmavé místnosti, a pána oplakat, ale to nelze. Okamžitě ho upravíme, připravíme na převoz, sepíšeme osobní věci pro pozůstalé.

 

Zrovna, když dokončujeme společně všechny ty náročné úkoly, a chceme si předat službu, přijíždí akutní příjem. Takže jdeme za pacientem, zajistíme ho monitorem pro základní životní funkce, informujeme lékaře, a doufáme, že teď už si budeme moct předat zbylé pacienty, aby noční služba mohla po teď už 13-ti hodinové službě domů.

 

Se skluzem, který nám přinesla resuscitace i akutní příjem, v rychlosti rozdávám ranní léky. Skoro každý druhý pacient mi dává dost najevo, že léky rozdávám pozdě, myslím na zemřelého pacienta, ale mlčím s omluvnými pohledy. Snídaně se nejspíš neuskuteční, s tím se pomalu smiřuji. I s neutuchajícím kručením v žaludku.

 

Po koloběhu léků, hygienách pacientů, a plnění ordinací lékaře mi dochází, že je jedna hodina po poledni, a že musím jít opět rozdat polední léky všem pacientům, a protože kolegyně řeší vážně nemocného člověka, jenž nemá šanci se pro vodu v plicích nadechnout, automaticky balím její dokumentace a rozdám léky i za ni. Přitom jsem však k dispozici ji poskytnout jakoukoliv pomoc, a být ji oporou při náročné chvíli.

 

Došlo mi, že jsme vlastně ani jedna ještě neobědvaly, já teda ani nesnídala. Štěstí, že stíhám za běhu alespoň pít, abych sebou nešvihla. To bych si mohla lehnout do postele vedle svých pacientů, což sem tam nějaký starší pacient ve vtípku navrhne, tomu se nevyhnu.

 

I když jsem se tedy dostala k jídlu, které mi ochotně donesl sanitář z jídelny, jedla jsem ho dohromady hodinu díky spoustě práce. Nad papírama, nebo také s plnou pusou na pacientský pokoj kvůli zvonku, který by jistě chvíli vydržel, ale svědomí by mi to nedovolilo.

 

Než jsem se nadála, bylo odpoledne, a snad chvíli prostor pro zapsání začátku dne do dokumentace. Bohužel, po prvním dokončeném slohu o pacientovu stráveném dni, objevil se první akutní příjem odpolední služby. Ty záznamy o pacientech musí být obsáhlé, aby byly zaznamenané veškeré změny, nebo aby byly následující změny viditelné. Taková Shakespearovská škola.

 

Jakmile jsme se postarali o příjem, nastal čas na večerní prášky. Protože se velká část pacientů obměnila, chodili jsme tam a zpátky pro nové a nové medikamenty do lékárny na vyšetřovně. Nekonečný příběh. Mezi tím, při návštěvách pokojů s lékami jsem zjistila, že si jeden náš chronický, známý pacient vytrhnul kanylu. Bohužel to nepočkalo z toho důvodu, že mu do žíly proudil v určitých dávkách velice důležitý lék na srdce. O rozlité krvi ze vpichu ani nemluvím. No nic, léky musí počkat, jdu píchat kanylu. Vím, že mi to způsobí další skluz.

 

Protože už mám natrénováno kanyl až do vesmíru i u pacientů, kteří mají velice špatně viditelné a křehké žíly, jsem do deseti minut zpátky u prášků. Po rozdání pacienty obejdu znova, a pomáhám těm, kteří se sami nenakrmí. Při pohledu na jídlo mi zakručí v žaludku.

 

Když se konečně dostávám k zápisu do dokumentace, je večer a noční směna už netrpělivě postává u mého stolu a čeká, až budu hotova se svou prací, a budu moci předat, co se za celý den stalo.

 

Z práce odcházím půl hodiny po konci mé pracovní doby. Nohy mám nateklé, žaludek mě bolí, stejně jako hlava, a mám pocit, že asi usnu za chůze. Byl to náročný den, který jsme zvládly, a pomohly jsme pár lidem s jejich neduhy. Zítra mě čeká to stejné, tak se jdu na to vyspat.

 

Pokud jsi neměl/a představu, jak takový běžný den vypadá, doufám, že uz trošku máš.