Kočky, kočky, kočky

Jsem rodilý Pražák. Jako dítě jsem doma nesměla mít žádné zvířátko. Až o hodně později, jsme si s mužem pořídili jezevčíka. Chodila jsem s ním mezi bloky a snila o domku se zahrádkou. Když se mi po letech sen splnil, začala se naše rodina rozrůstat o další a další chlupaté členy domácnosti. Možná jsem to s těmi zvířaty trošku předimenzovala. Ale říkám si, že když se u nás uživí tři krky, uživí se jich i deset nebo čtrnáct...

Neumím si život bez nich představit. Jsou to parťáci do nepohody a léčitelé bolavé duše. Hlavně kočky, do kterých jsem se doslova zamilovala. Možná jsem trochu podivín. Možná jen potřebuju trochu víc té čisté zvířecí lásky a energie. V každém případě mě mockrát dostaly z problémů, které život přinesl.

Začalo to nenápadně. Pracovala jsem v rádiu, jako účetní. Kolega, moderátor ranního vysílání, přinesl do práce kotě, a já mu do cesty přišla první. Snažila jsem se protestovat, že mám doma psa, ale marně. Celý zbytek pracovní doby mi kotě spalo v tašce u nohou a domů už jsme jeli spolu. Eliška se pak stala hrdou matkou celého budoucího rodu a stav kočičího plémě se začal utěšeně rozrůstat.

Náš dům je na samém okraji malého města, takže nás každou chvíli „adoptuje“ nějaké další kočičí stvoření. Jednoduše přijde, lehne si v kuchyni na postel, otočí hlavu, upře na mě ty svoje nádherný kočičí kukadla a zřetelně (aby nebylo pochyb o tom, že to myslí vážně) řekne „Ahoj. Budu u vás bydlet.“

A tak pro ně každý pátek zpracovávám patnáct kilo kuřecích čtvrtek a pokaždé si říkám, že mě jednou ta moje milovaná holota sežere. Jenže pak si uvědomím kolik lásky a síly mi každý den dávají. Kolikrát mě vytáhly z problémů, které se v mém životě objevily, a tak vykošťuju a vykošťuju.

Jména většinou dostávají podle nejrůznějších situací nebo momentálního nápadu. A tak už jsme měli Žižku, Rýminku, Kýlinku, na masíčko k nám chodí i pan Bezouška, Mikeš a Blonďák, loni se nám narodila Dalmatýnka a Bubu, ale na masíčko k nám chodil i Bája a Ňoumík. Samozřejmě byla i klasická jména. Nejraději mám ta staročeská. Ema, Káča, Rozárka, Madlenka, Barunka, Heduška, Vendulka, Amálka... Naší domácností jich zkrátka prošla spousta. Plný barák lásky.

Každá měla jinou povahu, jiné chutě a jiné zvyky nebo vyzařovala jinou energii. Měli jsme kdysi černou kočičku Hedušku. Takové malé hladové toulavé kotě.  To byla léčitelka. Černá jako uhel. Když si k vám lehla, hned se člověku ulevilo. Eliška byla máma, Ema dáma, Bájínek byl strašpytlík s neskutečně širokou škálou zvuků. Vyloženě si se mnou povídal. Když se mazlil, tak se vší láskou a razancí. Ňoumík se k nám přestěhoval od sousedů. Parťák do nepohody. Měla jsem pocit, že snad je reinkarnací někoho mně hodně blízkého. Večer si mi pravidelně lehnul na prsa a vyvrněl ze mě všechnu špatnou energii. Náša Máša – kočka z trubky (to je celé jméno) zase spadla do šachty bývalé čističky u nás v ulici. Hubené řvoucí ďoudě, zalezlé v přepadové trubce, které jsme vytáhli za ocásek, který jediný koukal ven. Crčela z ní voda a byla chudinka samý žabinec. Vzali jsme tu malou nedožerku domů. Trvalo Čtrnáct dnů, než zjistila, že to žrádlo tam je prostě pořád. Do té doby se vždycky nacpala tak, že to šlo za chvíli ven. Byla tak ošklivá, až byla krásná. Moje dcera tehdy prohlásila „Mami, od téhle kočky nechceme koťata, že ne?!“ Rozárku zas přinesl přítel z práce. Spadla na stavbě do drtičky na beton a neuměla vylézt. Když pak přišel z práce domů, byla uvelebená v jeho kapuci a spala. Dodnes jí někdy z legrace říkáme „Malý kocky“ nebo „Kocka bez kocky“. Je jediná, která se chodí udobřovat, když něco provede. Sedne si a všechnu „zlobu“ se z vás snaží slízat. Byla tak malá, že jsem měla strach, aby vůbec uměla sama jíst. V každém případě se to musela hodně rychle naučit. Má svůj osobitý styl. Masíčko si způsobně napíchne na drápek, a teprve potom ho sní. Podobně legračně i pije. Namočí si tlapku do vody a pak ji olíže.

Těch kočičích příběhů už bylo tolik, že by to bylo na hodně dlouhé povídání.

To podstatné, co jsem chtěla tímto vyprávěním říct, je to, že zvířata jsou tou nejúžasnější terapií. Když milují, tak opravdově. Tu lásku si však musíme zasloužit.