Hledání rovnováhy mezi osobním a pracovním životem nás žen
V tomto článku se budu zabývat hledáním rovnováhy mezi tím naším „osobním a pracovním světem“. Protože jsem sama žena, rozhodla jsem se, že článek bude věnován, dámy, Vám.
Jste pracovně vytížení a nezbývá Vám mnoho času doma pro Vaše blízké? Nebo naopak máte doma „ponorku“ a potřebovali byste vypadnout na chvíli do práce?
Většina žen v životě prochází několika fázemi: studium, brigáda, hledání prvního zaměstnání, práce, založení rodiny, mateřská a rodičovská dovolená, návrat do práce, u některých změna pracovního místa, odchod do starobního důchodu.
Každá máme ty fáze trochu jinak seřazené a ne vždy projdeme úplně všemi. V osobním životě nás čekají různé příběhy, které jsou individuální pro každou ženu. Přesto pro Vaši lepší představu, co mohou ostatní ženy prožívat, jsem zvolila těchto několik fází, kterým se budu postupně věnovat.
Během studia se rozhodujeme, jakým směrem se budou ubírat naše „pracovní kroky“. Zároveň prohlubujeme své znalosti a dovednosti. Stává se, že se v našem směřování trochu přeorientujeme od původního záměru. Některým z nás se podaří najít „práci našich snů“, pro jiné je práce pouze zdrojem obživy a nutností.
Já jsem si dlouho přála dělat rehabilitaci, až postupně jsem zjistila, co vše se pod tímto slovem skrývá. Jde o spolupráci celého týmu. Nakonec jsem si pro sebe zvolila obor: Ergoterapie. Mým dřívějším snem však bylo povolání spisovatelky, postupně se vyvinul v přání napsat knížku pro ostatní lidi.
Již během studia některé z nás odchází na mateřskou dovolenou. Jiné si hledají brigády.
Taková brigáda bývá zdrojem přivýdělku, prvním pokusem se trochu osamostatnit od rodičů. Ale některým se podaří najít brigádu, která souvisí s jejich pozdějším zaměstnáním. Můžeme se také vydat cestou dobrovolnictví. Tuto cestu jsem pro začátek zvolila i já. Výhoda je, že poznáme, jaká je atmosféra v daném místě. Setkáme se s podobně smýšlejícími lidmi, můžeme najít nové přátele a v neposlední řadě přináší dobrovolnictví oboustrannou radost, pro dobrovolníky i klienty/pacienty.
První zaměstnání s sebou nese nové zkušenosti, zároveň už musíme zkoušet sladit osobní a pracovní život. Zvládnout se věnovat svým nejbližším, kamarádům a pracovní zápřah, může být pro mnoho lidí zpočátku náročné. Ale věřím, že pokud jsme na správném místě, zanedlouho si zvykneme a podaří se nám sladit povinnosti s našimi koníčky. Výhodu mají ti, pro které je práce zároveň koníčkem. Mnoho nám usnadní, když se naučíme si práci dobře zorganizovat. Také nedoporučuji si práci nosit s sebou domů. I když chápu, že u některých povolání je to náročnější.
Potíže mohou nastat u lidí, kteří pracují z domova. Zde je požadavek na organizaci práce ještě důležitější, je dobré si vyhradit například jednu místnost jako pracovnu a při zavření dveří se naučit opustit i myšlenkově „pracovní svět“.
To samé platí zvláště v oblasti zdravotnictví – naučit se za každým pacientem „zavírat dveře“. Věnovat se zase jinému a při odchodu z práce domů si s sebou nenosit starosti z ní. Vím, že se to někdy snáze řekne, ale hůře udělá. Může nám také hodně pomoci, když máme další zájmy . Tedy je sice fajn, když je práce naším koníčkem, ale není už dobré, když je koníčkem jediným.
Při založení rodiny nastává období dalšího ladění se. Zažíváme radostné okamžiky, které střídají starosti o ty naše maličké.
Naše děti nás především v prvních letech potřebují více, ale jsou situace, kdy ženy už musí nastoupit do práce, z důvodu např. finančních. Jindy zažíváme doma tzv. „ponorku“, o které jsem se zmiňovala na začátku textu. Nebo prostě potřebujeme více mezi lidi, cítíme, že se chceme ke své práci vrátit brzy apod. Já jsem měla po 5 letech doma na rodičovské dovolené pocit, že se musím vrátit, abych se vůbec zapracovala. Přeci jen je to dlouhá doba a člověk zapomíná… Musím říct, že mě potěšilo, že to zase šlo, v té hlavě nakonec něco zůstane 🙂. Zároveň žena na mateřské získá jakýsi nadhled a pak se jí pracuje snáze.
Návrat do zaměstnání často může být jednodušší než první práce, i když je to po delší odmlce. Ovšem jsou situace, kdy se žena nemůže vrátit ke své původní profesi. Důvody jsou často vzdálenost od bydliště, ale i finance apod. Když máme malé děti, jsme většinou rády, pokud máme zaměstnání co nejblíže.
S tím se pojí změna pracovního místa, což pro ženu bývá mnohdy obtížné tím, že se učí něco zase úplně nového. Přesto ženy často dají přednost „jakékoli práci“, hlavně, aby měly čas na svého manžela a děti. Myslím si, že na určitý čas se dá přizpůsobit práce, aby vyhovovala našim osobním potřebám (věnovat se rodině apod.). Přesto si nedomnívám, že je nutné vše od základu měnit. Měli bychom vnímat, co je pro nás osobně důležité. Pokud bychom nechtěli o stávající práci přijít, hledat varianty možného řešení tak, aby vyhovovalo nám i našim blízkým.
A co nás čeká v období odchodu do starobního důchodu? Dožijeme se vůbec nějakého? Tyto otázky některým z Vás možná vrtají hlavou. Říká se, že v důchodu máme na všechno více času, na druhou stranu nám často ubývá sil. A některé ženy sice mají více času, ale rozhodnou se ho věnovat jiné práci – např. na zahradě, úpravám domu či bytu, vrací se na část týdne do původní práce či se z nich stanou babičky a starají se o vnoučata.
Tedy v důchodu někdy může být, možná paradoxně, času málo.
V našem životě nás mnohé doprovází naši manželé, životní partneři, určitě si zaslouží, abychom si pro ně našli čas. Ve vzájemném společném čase vnímejme toho druhého plně a snažme se, abychom strávili čas tak, aby to vyhovovalo oběma. Samozřejmě jsou věci, které se udělat musí, ale mnoho je na naší volbě.
Tak nám všem přeji, abychom nalezli co možná největší rovnováhu v životě a každý den byl pro nás časem využitým naplno ♥️.
Myslíte si, že se Vám daří najít rovnováhu mezi prací a osobním životem? Pokud ne, co byste potřebovali jinak?
Pokud ano, poradili byste ostatním, jak na to?
